Máte rády lidské příběhy?

Proběhlo další živé vysílání rubriky ROZHOVORY, ve kterém jsem uvnitř Motivační skupiny LOVE HAPPENS představila třináctou inspirativní ženu – fyzioterapeutku a koučku, která pomáhá a léčí terapií dotekem – Terezu Friedl Friedrichovou.

Tereza před svým kolapsem žila jakoby bez sebe, ve vězení nesvobody vlastního já. Byla odpojená od toho, co cítí a co potřebuje, se snahou zavděčit se druhým. Byla pouhým divákem svého života. Závislost na tom, jak ji ostatní vidí a hodnotí, ji postavila do role otroka tužeb a přání druhých. Na podkladě skrytých strachů si nedovolila dělat věci tak, jak je cítí a co si doopravdy myslí, nedůvěřovala sobě samé a bála se odsouzení druhých.

Život s Terezou zatřásl silnou událostí, kdy jí onemocněl tehdy tříletý syn. Celý život se jí rozpadl, rozvedla se a své děti vídala mnohem méně než byla zvyklá. Přišla o práci i přátele a objevily se zdravotní komplikace – deprese a úzkosti. Ocitla se na dně, ale dostala velkou šanci – začít psát svůj nový život. Život – návrat k sobě, k vlastní identitě, hledání nového chodníčku života, který byl poprvé její vlastní. Postupně začala důvěřovat sobě samé, začala se propojovat se svým tělem i emocemi a učila se vyjadřovat a komunikovat druhým co cítí a potřebuje.

Zároveň hledala možnosti, jak v tom novém životě tvořit ze srdce. Prosila o signál, kudy jít dále a do života jí přišel svět koní. Koně mají léčivou energii, podpořily ji v práci s emocemi, svými reakcemi jí učily větší sebedůvěře a nakonec se staly i jejím posláním. 

Dnes je Tereza manželkou, mámou tří dětí, koučkou a terapeutkou, ale co je nejvíc – je spojencem s vlastním já. Skrze poznání a kontakt s koňmi provází ženy k napojení na ně samé, ke svobodě, emočnímu spojení a vnitřnímu klidu. Vystudovala fyzioterapii, kde se dozvěděla vše potřebné o fyzické stránce těla a vzdělává se i v tématech duše, protože propojovat práci s tělem a duší Tereze dává smysl. Mimo koučink a terapie se proto věnuje i vědomým masážím v kombinaci s fyzioterapeutickým přístupem.

Rozhovor jsem vysílala živě uvnitř Motivační skupiny LOVE HAPPENS ve čtvrtek 8. června 2023, pokud jste jej nestihly, stále je ve skupině k dispozici záznam a připravila jsem pro vás i tento přepis rozhovoru, ve kterém Tereza sdílí cestu ze svého dna.

ROZHOVOR S INSPIRATIVNÍ ŽENOU

TEREZOU FRIEDL FRIEDRICHOVOU

Krásný den, Terko! Vítám vás ve vysílání.

Dobrý den, všechny moc zdravím. A děkuji moc za pozvání do takového krásného prostředí, moc si toho vážím!

Já si moc vážím toho, že jste se právě vy stala poslední letošní inspirativní ženou a že jste přijala pozvání do živého vysílání.

Třináctka je moje šťastné číslo a zrovna já jsem třináctou respondentkou, takže cítím, že to bude velká jízda! 🙂

Můžete se nám, prosím, v krátkosti představit svými slovy?

Jsem hlavně maminkou tří dětí, manželkou, a co hlavně jsem ve svém novém životě – osoba, která si jde za svými sny a vizemi. Už je to skoro tři roky, co jsem vyrazila do světa své snové práce, která mě každým dnem tak nabíjí, že už vlastně ani nevím, jestli je to práce nebo koníček. Mou prací je Terapie dotekem, protože dotek je něco, co naprosto vystihuje náplň mé práce a provází všechny služby, které klientům poskytuji. 

A jak vypadal váš život a práce předtím? 

Žila jsem takový docela odpojený život, který vůbec nebyl o mně, nýbrž jen a jen o druhých. A co mě tak nejvíce vystihovalo bylo to, že jsem druhým nedokázala říct ne. Vždycky pro mě bylo nejdůležitější, co a jak potřebují druzí. Nikdy jsem se nezastavila a nezeptala se sama sebe, jak to potřebuji já. Jela jsem na úkor sebe a nic nebylo problém – vše jsem pro druhé za každou cenu zvládla udělat. Tehdy mě ani nenapadlo udělat něco pro sebe. 

Vytvářela jsem si tak závislostní vztahy a hodně se upnula na své děti. Tím, že jsem neměla žádné koníčky ani nic svého, se mé děti staly středobodem vesmíru. Nic pro mě tehdy nebylo víc, potřebovala jsem být jen s nimi, celé dny jsem věnovala jen péči o ně a vymýšlení programu pro ně. Vůbec jsem si neuměla představit, že bych je někdy měla „pustit“. Vnitřně jsem se hrozně bála, co vlastně bude, když se ode mě začnou vzdalovat a jednou odejdou.

Zpětně vnímám, že jsem byla naprosto odpojená od svých emocí, protože v mé rodině byly emoce něco, za co bych se měla stydět, když se projeví. Byla jsem kamenná maska, která všechno vydrží, zatne zuby a jede dál. Protože bůhví, co bych se o sobě tehdy dověděla, kdybych se zastavila…

To odpojení od emocí v rodinách prožívala spousta z nás. Zavíraly se před námi dveře, nemohly jsme si emoce prožít a pochopit, proč se v nás vlastně odehrávají…

Přesně tak, pořád se jelo dál. Co nejvíce zaplnit den aktivitami a honit se. Hlavně se nezastavit, abych se nestřetla s těmi emocemi, s tím, co cítím a co potřebuji – nedej bože si říct, že už nemůžu a jsem ze všeho unavená.

Byl to útěk před skutečných životem, jak už ho vnímám teď. Neměla jsem ho vůbec ve svých rukou. Vše kolem mě se nějak samo dělo a připadala jsem si jako v takovém průvanu, ve kterém jen poletuju sem a tam.

Například jsem vystudovala fyzioterapii, ale velkou roli v mém životě sehrál táta, kterému jsem chtěla dokázat, že jsem dost dobrá. A tak jsem tehdy přijala jeho nabídku vedení střední firmy, kde jsem měla na starosti obchod a podepisování smluv. Ale bylo to prostředí neustálého boje, tlaku a masek, vůbec mě to nebavilo ani mi to nešlo.

Potom jsem se ocitla, kvůli bývalému manželovi, v prostředí restaurace, kde potřeboval pomoct rozjet své podnikání a já měla být tím jeho zachráncem. Takže jsem tam utírala stoly, obsluhovala hosty a denně snášela jejich nadávky. Tehdy jsem si už ale říkala, že se děje něco blbého, že jsem na blbém místě, nejsem tady ráda a nemám tady vůbec co dělat. 

Tehdy jsem se snad poprvé zastavila a uvědomila si, že žiju v průvanu, který mě vždycky někam zavane a já si to pokaždé nechám líbit. Tehdy to pro mě byl jeden z nejsilnějších momentů, silné uvědomění – jak po té pracovní, tak i po partnerské stránce, kde to bylo úplně stejně.

Takže to byl můj svět kdysi, v průvanu. 🙂 Ale je dobře, že to bylo, protože už moc dobře vím, co už nikdy nedopustím.

Pojďme se teď věnovat tomu, co s vámi silně zatřáslo. V medailonku jste zmínila, že šlo o vážné onemocnění syna a na to navazovaly další nepříjemné události. Můžete nám povědět více o této životní situaci?

Před devíti lety přišlo hodně šokové období, kdy nám ze dne na den, vlastně z minuty na minutu, vážně onemocněl tehdy tříletý syn. Začal masivně krvácet ze žaludku, z plného zdraví najednou ležel na JIP a my se z ničeho nic ocitli paralyzovaní v totální hrůze, beznaději a strachu. Začal nám dlouholetý maraton po nemocnicích, který odstartoval největší černotu, jakou jsem ve svém životě mohla zažít. Nikdo a nic vám v takových chvílích nepomůže, protože to musíte zvládnout sami, poradit si se všemi těmi emocemi a s tou bezmocí. Navíc když nám personál nemocnice sděloval různé hrůzostrašné diagnózy, což ve mně vyvolávalo panické ataky, úzkosti a stavy naprostého zoufalství. Přitom se žádná z diagnóz vůbec nepotvrdila, byly vlastně vyřčeny na základě ničeho – tehdy ještě nebyly ani žádné výsledky vyšetření.

Strach mě tehdy ale naprosto pohltil, nebyla jsem schopna jít ani na nákup – tři hodiny jsem seděla doma před dveřmi a odhodlávala se vyjít ven! Začala jsem se pak uklidňovat větou: „Co nejhoršího se ti může stát? Maximálně omdlíš.“ A začala jsem ty paniky brát jako zkoušky. Zkoušky, jestli zůstanu v tom temnu, nebo to tentokrát zvládnu a vykročím do světla.

Zpětně jsem díky tomu pochopila, že ty strachy, které na mě druzí přenáší, musím brát z nadhledu, izolovat se od negativních lidí a přístupů. Ptala jsem se pak sama sebe: „Co mi to do života dá, když tomu strachu budu věřit? Co mi to přinese, když se budu zaměřovat jen na tu hrůzu?“ Naučila jsem se díky tomu vnímat, co je tady a teď, a ne co bude, co hrozí, co se může stát apod. Snad rok v kuse jsem si tehdy opakovala i další větu, která mi pomáhala se nezbláznit a uklidňovala mě: „Nic se neděje, všechno je v pořádku – teď je všechno v pořádku.“

Co byl pro mě v té době ale snad nejhorší zážitek bylo to, že hned první večer na JIP, co se to stalo, došlo k situaci, že z důvodu nějakých směrnic nemocnice jsme byli nuceni od syna odejít a nechat ho tam samotného. Do těla se mi tehdy uložily neprožité emoce, které zůstaly dlouho uvězněné a projevovaly se ještě další roky po tom, co se syn uzdravil. Nedokázala jsem si odpustit, že jsem si své místo u syna nevybojovala, že jsem u něj v nejtěžších chvílích nebyla, že jsem prostě odešla – jen proto, že mi to někdo nařídil. Nemusela jsem to vzít jako fakt a byla jsem na sebe naštvaná, že jsem to dopustila.

Vnitřní výčitky mě dlouho sužovaly. A ty roky se mi hodně zapsaly do těla i do duše a musela jsem na sobě hodně pracovat, abych vám o tom dnes mohla takto v klidu povykládat…

Co vám tehdy kromě afirmačních vět a otázek pomohlo z toho temna?

Asi takové uvědomění, že i přesto, že ty panické ataky a deprese mám, tak pořád žiju. Že kdybych měla umřít – kdyby to bylo cílem těch stavů – tak už by se to asi stalo. Ale já neumřela. Došlo mi, že tady pořád jsem a mám možnost s tím něco dělat, začít žít jinak. Asi to bude znít směšně, i já jsem se tomu musela upřímně zasmát, ale poprvé ve svém životě jsem konečně měla něco svého – měla jsem své dno! A od toho svého dna jsem se mohla odrazit a stoupat nahoru, co to šlo, krůček po krůčku. 

Já jsem totiž odmítla užívat antidepresiva. Říkala jsem si, že ty léky tady dříve nebyly a lidé přece museli najít jiný způsob, jak se z toho dostat, projít si tím. A mě strašně zajímalo, jak se z toho dá vlastními silami dostat. Asi k tomu přispělo i to, že jsem si někde přečetla poučku o tom, že deprese jsou tunelem do nového života, že jde o transformaci osobnosti do nového světa. A já jsem si říkala: „Wooow, to by mě zajímalo, jaký má být ten nový svět…“ Zajímalo mě, co se stane, když tím projdu a co tím vlastně získám, jak se změním nebo co se vlastně změní.

A můžete říct konkrétně, jakým způsobem jste tím tunelem prošla? Co to obnášelo?

Pomohlo mi to, že jsem se přinutila každý den udělat aspoň něco – přemoci se a splnit úkol. Dávala jsem si malé úkoly, malé každodenní cíle. Tvořila jsem si denní plány, například jít nakoupit, i když jsem neměla energii vstát, vyzvednout děti, a když i to zvládnu, tak ještě uvařit. Někdy se mi to povedlo, někdy ne, ale vždycky jsem se večer ocenila, že jsem aspoň něco zvládla. Tehdy mi totiž spousta lidí radila, že mám odpočívat, že si mám lehnout, protože mé tělo je unavené – jenže čím více času jsem trávila v posteli, tím mi bylo hůře a nic se neměnilo. Věděla jsem, že prostě musím vstát a jít něco dělat, aby se aspoň něco začalo měnit. Tím jsem začala, to byl ten první krůček.

A co bylo hodně zajímavé, v těch depresích jsem často jen tak seděla a doufala v něco mezi nebem a zemí, co mi pomůže. Prosila jsem o nějaký signál – o něco, co mi ukáže, co mám dělat. Dlouho nic nepřicházelo, až mi jednou na mobil do zprávy přišla nabídka hipoterapie pro fyzioterapeuty. To byla první zmínka o koních, protože do té doby jsem se nikdy s koněm nesetkala. Ale od té chvíle jsem si, nevím proč, začala každý večer ty koně vizualizovat. Představovala jsem si, jak s nimi jsem, jak je hladím, jak se o ně starám a byla jsem v té představě neskutečně šťastná. Často jsem se i rozbrečela, většinou když jsem je v té představě viděla volně utíkat a já to s nimi strašně chtěla zažít.

Pak jsme jednou jeli s rodinou do přírody, poprvé jsem chtěla vyjít někam ven mimo naše bydliště, a vyrazili jsme za neteří, která měla ustájené koně v Kletné. V tu chvíli, když jsme přijeli, jedna klisna už tři týdny přenášela své hříbě – a když jsem zjistila, že zatím nikomu nepatří, věděla jsem, že ten narozený kůň bude můj. A tak mám tři roky svého vlastního koně. 🙂 V tu chvíli mi začal nový svět s koňmi. Byl to svět, který začal velkým strachem, protože jsem neměla žádné zkušenosti, nevěděla jsem, jak se o hříbě starat. Tehdy mi moc pomohla má kamarádka Karin Hašová, se kterou dodnes pořádáme pobyty u koní v Budišově nad Budišovkou.

Jakou roli pak sehráli koně ve vaší práci v tom novém světě? Čím jste začala?

V první řadě jsem se vrátila k tomu, co jsem vystudovala – k fyzioterapii. Začala jsem lidem pomáhat svým dotekem. Vymyslela jsem vlastní koncept Terapie dotekem, kdy pracuji jak s tělem, tak i duší klienta. Komplexní terapie dotekem obnáší část relaxační, kdy pečuji o tělo klienta masáží, která vede k energetickému uvolnění, odpočinku a úlevě. Tělo klienta harmonizuji doteky a tlaky na různá energetická pole. Pak následuje terapeutická část, kdy jako fyzioterapeut řeším hlavně bolesti zad. Je to nejoblíbenější varianta masáže, kterou klienti nejčastěji a opakovaně využívají. 

Tím, že se během masáží aktivací energetického pole klientům začaly ven prodírat jejich dlouho blokované emoce, jsem zjistila, že tělo–mysl–duše jsou propojené nádoby. S klienty jsem si často o jejich emocích a trápení povídala, a díky tomu jsem si začala doplňovat znalosti v oblasti psychického zdraví, abych mohla kvalifikovaně poskytovat i péči o mysl a duši. Hlavně díky vlastní životní zkušenosti ale vím, že vždy existují cesty ven, vidím v každém to dobré. Svým klientům za každých okolností fandím, jsem tady pro ně, abych je podpořila a vše s nimi sdílela, aby na to nebyli sami. Pomáhám jim pracovat se strachem a odbourávat jejich bariéry.

Kde tyto masáže a terapie provozujete?

Tyto služby poskytuji v Ostravě-Vítkovicích v areálu Ridera Sport arény. Za klienty nikam nedojíždím, protože ke své práci využívám i aromaterapii, lávové kameny a teplé ručníky. Masáže jsou rituální – doprovází je i teplo a relaxační hudba, a pro tuto atmosféru jsou potřeba speciální prostory. 

Pojďme se vrátit ke koním. Jakým způsobem vám koně pomohli a jak pomáhají druhým?

Mně pomohli neskutečně. Díky nim jsem měla chuť žít, probudili ve mně světlo a předávali mi neskutečné množství energie. To byl pro mě skutečný důkaz toho, že koně umí léčit. Obzvlášť ti, kteří žijí na statku mé kolegyně Karin – mají tam svobodu, volné výběhy a úžasnou péči, takže jsou to čisté duše s mnohem harmoničtější vibrací, pokud jde o energetickou stránku. No a jak koně propojuji se svou prací? Úplně stejně jako terapii dotekem. Kůň má neskutečně velké a silné elektromagnetické pole. Klienti, kteří jsou v blízkosti koní třeba začnou automaticky plakat – to silné pole spouští potlačené emoce a urychluje léčení. Skrze propojení s koněm pomáhám klientům vracet se zpátky k sobě, ke svému tělu, prožívat v klidu a v přítomnosti doteky, pocity a potřeby na těle. 

Dokáží to jen koně, nebo obecně všechna zvířata?

No, já mám doma dva psy, ale nic takového jsem u nich nezaznamenala. Zažila jsem to skutečně až při kontaktu s koňmi. Myslím si, že to je i tím, že koně mají srdce větší než mozek – což mně osobně jako ženě ladí. Ráda už se rozhoduji intuitivně ze srdce, ne rozumově tím mozkem. Proto jsou mi koně blízcí a proto vytváří tak silné pole.

Koně jsou navíc velmi senzitivní tvorové, narozdíl od psů jsou v přírodě kořistí, jsou loveni, a proto vycítí a reagují na jakýkoliv rozpor v našem prožívání a chování, vycítí naši nepohodu, nedůvěru a strach, který často maskujeme. Jakmile si ale člověk dovolí být autentický, otevřený a sám k sobě upřímný, koně to vycítí a jsou mnohem více v jeho blízkosti. Což bylo krásně vidět na posledním víkendovém pobytu, kdy dvě klientky seděly v trávě a kůň k nim sám od sebe přišel a lehnul si přímo mezi ně – to bylo úžasným potvrzením toho, jak to funguje.

Klienti se tím opravdu naučí sundávat masky, nepopírat své emoce a naopak být více sami sebou a projevovat, co a jak cítí. Koně klienty navíc dokáží naučit i sebedůvěře, probouzí v nich vnitřní sílu.

Říkala jste, že dříve jste neměla nic svého, žádné záliby ani koníčky. Jak je tomu dnes? Máte kromě práce a koní, kteří jsou i vaším koníčkem, nějaké další koníčky? 🙂

Už jsem nechala děti jít svou cestou, za což jsem vděčná a za což mi i samy děkují, že už na nich nevisím a přestala jsem je dusit. Bylo to to nejlepší, co se nám mohlo stát, že jsem se od nich včas odpojila. Zlepšilo nám to vztahy a navíc tím pro mě vznikl prostor bádat dál, hledat co mě bude bavit a sytit. A přišla jsem na to, že miluju vodu! Voda totiž krásně ladí emoce. Spoustu času jsem začala trávit na paddleboardu a teď nově i na lodi. Ale naplňuje mě i jen sedět u vody a pozorovat ji, a když to nejde, tak se alespoň doma ponořit do vany s vodou. 

A začala jsem milovat meditace. Když se dostávám do stavu, kdy je toho na mě moc, pustím si meditační hudbu, která mě uklidňuje. Taky jsem zjistila, že miluju tanec – hlavně propojení tance a meditace, což jsem začala praktikovat i na pobytech s koňmi ve skupině více lidí.

Co byste na závěr vzkázala čtenářkám? Na základě vlastní životní zkušenosti a té transformace, co byste druhým poradila a ráda předala?

Ať už se situace a události ve vašem životě zdají moc moc těžké, vždycky z nich vede cesta ven. Jen to člověk v ten daný okamžik nevidí a je dobré si to někde uvědomit či připomenout, že to jednou skončí a že se postupnými krůčky zase dá žít. Hezky žít.

A ještě jedno takové uvědomění. Že všechno, co se nám v životě děje, všechny ty problémy a hrůzy, jsou nástrojem, jak se můžeme nově narodit. Bude to znít možná jednoduše a zvláštně, protože to je bolestivější než to vypadá, ale já jsem za ně ráda, že přicházejí a že se dějí. S každou překážkou se totiž můžeme posunout dál a jiným směrem. Problémy jsou tu pro nás, a když se je naučíme uchopit a vnímat jinak, můžeme žít neskutečně svobodně.

S tím naprosto souhlasím, vnímám to úplně stejně! Překážky a problémy nejsou něčím, co nás má položit a zničit, ale jsou to ty činky, které nás posilují, a taky příležitosti, díky kterým se o sobě zase můžeme něco dovědět a někam se posunout. Moc děkuji za tento vzkaz.

Já moc děkuji za pozvání, bylo to moc fajn a věřím, že to naše povídání aspoň někomu k něčemu pomůže, i kdyby jen jedna informace někomu sedla a utkvěla mu v paměti nebo v srdci.

Pokud vás oslovil životní příběh Terezy nebo vás zaujalo povídání o terapii dotekem zvu vás na web www.terapie-dotekem.cz

Budu se těšit na vaši zpětnou vazbu. Případné otázky, ať už na Terezu nebo na mě, mi napište na mail: katka@lovehappens.cz