Máte rády lidské příběhy?

Proběhlo další živé vysílání rubriky ROZHOVORY, ve kterém jsem uvnitř Motivační skupiny LOVE HAPPENS představila jedenáctou inspirativní ženu – výživovou poradkyni se zaměřením na rostlinnou stravu Andreu Tomčalovou.

Už když byla Andrea malá, cítila se jiná. Život a její okolí ji však naučilo, že být jiná je pro její citlivou podstatu až nebezpečné. Ze strachu z nepřijetí se v průběhu puberty snažila zapadnout, ale moc jí to nešlo. Dospělými byla neustále směrována na cestu plnou jistot – vystudovat, najít si stabilní práci, také partnera a mít děti. Stala se speciálním pedagogem v mateřské škole, ačkoliv se tam necítila šťastná ani zdravá. Její spiritualita se ale zastavit ani potlačit nedala. Po třech letech vyhořela, protože už nemohla dál.

Dala výpověď, odstěhovala se do přírody a začala se naplno věnovat svému uzdravení. V té době začala objevovat propojení těla, mysli a duše. Cítila, že mezi nebem a zemí je toho mnohem víc, než je známo. Začala si také uvědomovat, jak systém funguje tak trochu proti nám – proti naší vlastní lidské přirozenosti – a jaké následky si od dětství neseme kvůli získaným vzorcům a škatulkování. Věnovala se spiritualitě, sebepoznání, józe, meditacím i veganské stravě a ekologii. Poznala, jaké to je být více v souladu nejen se sebou, ale i s přírodou, vesmírem, lidmi a světem. Naučila se, jak jíst tak, aby podpořila své zdraví a uspokojila své chutě. Také zkoumala, jak se psychika projevuje na fyzickém těle a jak vlastně vznikají ne-moci.

O své poznání se rozhodla podělit i s dalšími lidmi, a tak založila projekt SpaceFood, který se zaměřuje na zdravou podporující stravu. Andrea dnes publikuje veganské kuchařky a poskytuje konzultace se zaměřením na změnu životního stylu, seberozvoj a cestu ke šťastnému spokojenému životu.

Rozhovor jsem vysílala živě uvnitř Motivační skupiny LOVE HAPPENS ve středu 5. dubna 2023, pokud jste jej nestihly, stále je ve skupině k dispozici záznam a připravila jsem pro vás i tento přepis rozhovoru, ve kterém Andrea vypráví o tom, proč vyhořela a jak se jí podařilo najít životní styl, který ji dělá zdravou, šťastnou a spokojenou.

ROZHOVOR S INSPIRATIVNÍ ŽENOU

ANDREOU TOMČALOVOU

Ahoj, Andy! Vítám tě ve vysílání!

Ahoj, já tě zdravím a zdravím i všechny, co jsou tady s námi!

Můžeš se nám vlastními slovy v krátkosti představit?

Jmenuji se Andrea a rozhodla jsem se jíst a žít jinak, abych podpořila své zdraví a abych se každý den cítila dobře, abych byla v rovnováze. Mou velkou vášní je dobré jídlo a vaření zdravých plnohodnotných receptů.

Povíš nám něco o svém dětství a dospívání?

Moje dětství bylo docela krásné, pokud počítám dobu do nějaké 5.–6. třídy, kdy jsem nic neřešila a byla to taková pohoda. Byla jsem pořád venku, kde jsem si hrála, žádné počítače. Nedávno jsem se někde dočetla, že naše životní poslání, nebo náplň, co bychom měli dělat, je to, jak jsme si nejraději a nejčastěji hráli jako děti. Já jsem jako dítě vždycky nejraději „vařila“ a měla jsem svůj obchůdek – a k tomu jsem se po letech nakonec vrátila, takže mi to přišlo úsměvné. 🙂 

Na druhém stupni základky už to ale začalo být drsnější, protože jsem na rozdíl od spolužaček neřešila vzhled a materiální věci, byla jsem raději někde venku. Zažila jsem si i celkem drsnou šikanu, ale díky tomu, že jsem měla staršího bráchu, tak jsem tíhla více k těm klukům, se kterými jsem pak trávila více času. K té šikaně mám ale takovou teorii. Podle mě každý, kdo si projde šikanou, má vlastně jen dvě možnosti. Buď z toho vyjde i nadále neprůbojně a bez sebevědomí, nebo díky tomu posílí a využije to dál do života. Já jsem se tehdy naučila za sebe postavit a zjednat si pořádek. Kvůli tomu jsem se ale stala takovou „drsňačkou“ a upozadila tím určitou část sebe, která byla dlouho skrytá uvnitř. Zpětně jsem si uvědomila, že už tady se něco ve mě zlomilo a že jsem nežila tak, jak by mi bylo přirozené a příjemné.

Když jsem pak dokončila základku, tak jsem nevěděla, co dál se životem, co budu dělat. Lákalo mě to vaření a cukrařina, ale bylo mi řečeno, že na to jsem moc chytrá a mám jít na gympl a následně i na vysokou. No a tehdy jsem byla ráda, že se nemusím rozhodovat a nést tíhu toho, že bych se třeba rozhodla špatně, takže jsem dala na rady těch, kteří už o životě věděli víc a šla jsem na gympl, kde jsem zase byla tak trochu mimo kolektiv.

V čem jsi shledala, že jsi jiná než ostatní? Proč jsi do kolektivu nezapadla?

Tehdy jsem neviděla, co na mě druzí vidí jinak. Zkrátka se ke mě chovali jinak než k ostatním. Ale já třeba nechtěla studovat, nechtěla jsem ani děti, v tom jsem asi uhýbala běžnému směru. Snila jsem o tom, že budu mít jachtu, že budu cestovat a že budu mít finanční svobodu. Bavilo mě mluvit o vesmíru, spirituálních věcech, o alternativách, o psychice a zdraví. A to mí vrstevníci vůbec neřešili.

A když to vezmeme z pohledu stravování, protože o jídle si ještě budeme více povídat, jakým způsobem ses v této době stravovala? Odlišovala ses i v tomto?

Od dětství jsem byla ten typ dítěte, které prostě nemá rádo maso. Nikdy jsem k masu vztah neměla a neviděla jsem důvod, proč ho jíst. Takže se s rodiči smějeme, že už tam to začalo. 🙂 Můj taťka, ačkoliv byl masožravec, tak byl alternativnější, takže mě v tomto směru potom i podporoval. S ním jsem se právě bavila i o ekologii a životních pravdách. Ale bylo pro mě těžké se moci najíst, tak jak chci já. Tehdy mi bylo snad 16 let, když jsem se rozhodla jíst jinak. Jenže moje generace, i ta předešlá, vyrůstala na rohlících se salámem nebo paštikou, sýry a v podobných obměnách a zeleniny moc nebylo. Byl takový nákupní stereotyp, že zelenina byla jen jakýmsi doplňkem stravy, ne její hlavní složkou. Tehdy jsem třeba neměla nárok na celou okurku jen pro sebe. Chtěla jsem si dělat i smoothie, ale vydrželo mi to jen dva dny, protože doma prostě nebylo nic, co bych do něj mohla dát. 🙂 

No, byla jsem za exota, protože v mém okolí ani nebyl nikdo, kdo tak chtěl jíst taky – bez masa. Obecně mě lidé vnímali jako „ezo“, protože jsem vnímala energie třeba i z přírody, kde se cítím nejlépe, a v souvislosti s jídlem řeším hlavně tu ekologickou stránku. Miluju naši Zemi, miluju tu planetu a snažím se ji neničit. Vím, že to tak nemá každý, ale pro mě to nic není a snažím se aspoň nějak pomoci a taky ukázat druhým, že to jde i jinak, malým krůčky.

V medailonku jsi zmínila svůj bod vyhoření, který nastal po tříleté praxi v mateřské školce, kde jsi působila jako speciální pedagog. Můžeš se k tomuto období vrátit a popsat nám, jaké myšlenky, pocity a emoce tě tehdy provázely a k čemu to vyústilo?

No, nejhorší na tom bylo, že jsem ten začátek vyhoření vůbec nepoznala. Vůbec si nevybavuju, čím to bylo. Až zpětně vidím, že to rozhodnutí jít na gympl a vystudovat speciální pedagogiku bylo špatné. Došlo mi, že děti vlastně vůbec nejsou vůbec vedeny k tomu, aby zjistily, co je baví a naplňuje. My se všichni učíme zpaměti totéž a nijak se neodlišujeme. Pak děti vylezou ze základky a prostě neví, co chtějí dělat a kam se vydat. A mě se totéž stalo i po gymplu. Věděla jsem, že pro mě titul nic neznamená a nepotřebuji dál studovat jen proto, abych pro druhé nebo pro sebe znamenala něco víc. Zajímaly mě jiné věci, než jaké u nás školy nabízejí, ale byla jsem z rodiny upnutá na ty jistoty, a tak jsem na vysokou šla. Tam jsem si našla jednu kamarádku, které po půl roce zjistila, že ji to nebaví, a tak odešla. A já seděla u učení a říkala jsem si: „Sakra, proč já taky neodejdu?!“ Měla jsem chuť říct ne, ale nedokázala jsem to. Obrečela jsem to, ale řekla si, že to přece nějaký smysl má a dokončím to.

A tak jsem došla až ke státnicím. Po nich jsem odpadla, vůbec jsem z toho titulu neměla radost a ačkoliv mi děti nebyly blízké, nakonec jsem nastoupila do mateřské školky. Potřebovala jsem práci a upřímně, říkala jsem si, že školka je rozhodně lepší místo než třeba obchoďák, kde by si mě nikdo ani nevážil. První rok jsem pracovala v Montessori školičce a dva roky v klasické státní.

(…) A, no, já nevím… Vždycky, když o tom vyhoření mám mluvit, tak se ve mě nakupí taková směs různých pocitů. Došlo to do bodu, kdy jsem chodila z práce a nic se mi už nechtělo, připadalo mi složité si i připravit jídlo. Neměla jsem chuť dělat ani věci, které mě bavily. Ta práce mě prostě nebavila a navíc v té státní školce jsem s mnoha postupy, přístupy a praktikami ani nesouhlasila. Taky jsem měla problém s chováním kolegyň, od kterých šla jen negativní energie. Já ráda dělám práci pořádně a ze srdce – a tam mi to prostě nešlo. Snažila jsem se vždy před prací pozitivně naladit, afirmovala jsem si pozitivní věty, pouštěla si veselou hudbu a dělala jsem vše proto, abych to tam zvládla. 

Jenže jednou došlo až k situaci, kdy jsem musela utéct na záchod – rozbušilo se mi srdce, bylo mi špatně a vůbec jsem nevěděla, co se se mnou děje. Přemlouvala jsem se, abych se chovala normálně, že práci potřebuji, ale cítila jsem, že bojuji sama se sebou. Od té doby jsem pořád jen brečela, v práci i doma. Dál už to prostě nešlo.

Co byla tedy ta poslední kapka, která tě přiměla ke změně?

Asi ten pláč v práci. Uvědomila jsem si, že jsem si celou tu dobu jen na někoho hrála, že ani nežiju v realitě. Například mám ráda svůj piercing v nose – chápu, že se to někomu třeba nelíbí, ale on ke mě patří. A v té školce jsem ho nesměla nosit, což mi před nástupem vůbec neřekli. Musela jsem ho sundávat a bez něj jsem to nebyla já. Nemohla jsem být sama sebou. Nemohla jsem říkat věci pravdivě. Nemohla jsem tam projevovat své názory a zkušenosti. Nemohla jsem těm dětem ukazovat i jiné pohledy a způsoby. To by bylo asi na delší povídání…

Ale tehdy mi hodně pomohl můj manžel, který už se nemohl dívat na to, jak se trápím. Já jsem vlastně šla přes vlastní mrtvolu. 🙂

A teď jsem si vzpomněla na tu poslední kapku! Měla jsem takový záhadný problém s močovým měchýřem, od puberty jsem mívala časté záněty močových cest a jednou mě to v práci chytnulo tak, že jsem musela odejít na nemocenskou. A tehdy se mi tak ulevilo, že do práce nemusím jít! Doma jsem byla v pohodě a za dva dny bylo po zánětu! Když jsem se pak v práci domluvila, že příští týden nastoupím, v neděli večer jsem dostala vysoké horečky a ten zánět se mi během chvilky vrátil! To byl pro mě viditelný signál, že se mé tělo brání – nechtělo, abych se tam vrátila.

Ty jsi prozradila, že jsi nakonec podala výpověď a odstěhovala se do přírody, kde ses věnovala svému uzdravování. Co ti nejvíce pomáhalo, jakým způsobem ses uzdravovala?

Abych řekla pravdu, tak se pořád ještě uzdravuju – je to proces. Nejdůležitější je, že jsem se začala věnovat sama sobě a jsem k sobě milejší. Jsme totiž zvyklí svou pozornost věnovat všemu, co je venku, mimo nás, a tak nám uniká, co se děje uvnitř nás. A mě moc pomohlo naučit se zachycovat své myšlenky už v té hlavě, abych předešla těm důsledkům. Například abych se nepohádala s manželem, protože druzí nám vždy nastavují zrcadla – jaká je akce, taková je i reakce. Naučila jsem se sama sebe „opravovat“, nastavit se pozitivně, protože negativní myšlenky plodí špatné výsledky. Hodně mi pomohlo afirmovat a obecně pracovat s tou myslí.

A taky mi dost pomohl manžel. Já se vnímala, co se týče vzhledu, hodně negativně. Nebyla jsem se sebou spokojená a až on mě přesvědčil o tom, že jsem krásná. Říkala jsem, že když mě tak vidí on, tak na tom asi něco bude. Začala jsem si pokládat otázky, proč se tolik kritizuju. A postupně jsem se svým vzhledem, tím negativním přístupem k mému tělu, přestala zabývat.

Naopak jsem se začala učit sebelásce. Umožnila jsem si vědomě odpočívat, zároveň neprokrastinovat a vybudovat si pozitivní návyky a životní styl – jóga, meditace, pohyb a zdravá strava. Takže bylo důležité mít i tu disciplínu a dělat věci, které mi pomáhají a dělají mi dobře. Ale přiznám se, že to pro mě bylo ze začátku těžké, když druzí kolem kmitali a já se měla jít na hodinu zavřít a cvičit si v klidu jógu?! Musíme si to přenastavit v té hlavě a říct si, že teď je ten čas pro nás, nehledat výmluvy. Hodně jsem pak pracovala i s vizualizacemi, abych si namalovala, co vlastně v životě chci – představit si to ideálno, kam vlastně směřuju.

A ta nejdůležitější věc, kterou jsem si uvědomila je, že nemůžeme čekat, až nás někdo zachrání. My samy musíme udělat ten první krok a najít motivaci v sobě. A v tom nastavení a „čekání“ jsem strávila opravdu hodně hodně času. Až ty nejhorší pocity, úzkosti a deprese mě dovedly k tomu, že mi došlo, že to já si můžu nejvíce pomoct. Takže asi tohle všechno. 🙂 Ono to není jednoduché, protože si nechceme přiznat, že něco děláme špatně a že si vlastně sami škodíme. Musíme najít tu vnitřní motivaci ke změně.

Přesně tak, jak jsi před chvílí řekla, nejdůležitější je začít si věnovat ten čas a pozornost, na to se svými klientkami během terapií narážíme neustále. A mě osobně to trvalo taky strašně dlouho, dovolit si to. 🙂 Musím se neustále zastavovat a nenechat vítězit to sloveso „musím“.

Joo, to znám! 🙂 I když jsem si to už srovnala, pořád se musím napomínat a zastavovat. Ale nejde o dokonalost, stačí dělat aspoň nějaké krůčky a umět si to čas od času uvědomit.

Ty sis tedy kromě toho dovolila i jít za svým posláním. Vrátila ses ke své dětské vášní, vaření, a stala ses výživovou poradkyní se zaměřením na rostlinnou stravu. Jakým způsobem pracuješ?

Už před časem jsem založila vlastní blog a IG účet @the.space.bae, což znamená vesmírná žena. Z něj pak vznikl projekt Space food, což není jen vesmírné jídlo, ale i jiný životní styl, jiný přístup ke stravování. Jde mi hlavně o to, abych druhým předala to, že si můžeme naplno užívat ty chutě a můžeme si dát dobré jídlo, přitom tím nemusíme trpět, vystavovat se závislostem, nemusíme se přejídat ani podvyživovat. Rostlinnou stravu beru jako jinou kuchyni, jako je třeba italská nebo asijská, každá používá jiné suroviny a jiné úpravy. Není to jen o tom, že si vyškrtneme živočišné produkty, ale naopak se vrátíme i k surovinám, které se jedly dříve.

V rámci Space food vydávám elektronické kuchařky s recepty, na kterých si pochutnala třeba i má rodina, která se nestravuje vegansky. 🙂 Chystám i další kuchařky, ale momentálně se nejvíce věnuji moukám z luštěnin, protože ty mě šíleně fascinují. Já totiž vždycky byla závislá na pečivu a bylo mi doporučeno, abych jedla to bezlepkové. Nešlo jen o pečivo, ale i o mou oblíbenou pizzu nebo těstoviny a další výrobky z mouky. Tak jsem pátrala, z čeho by to šlo udělat, protože ne všechny bezlepkové potraviny mi chutnaly nebo mi nevyhovovaly složením. A tak jsem začala vymýšlet alternativní recepty. No a protože si myslím, že dobrou motivaci člověk získá vlastní pozitivní zkušeností, tak nikomu nic nevysvětluji ani nenutím, jen dávám ochutnat. 

Zvlášť v dnešní době, kdy je spousta informací a „pravd“, člověk nemůže věřit ničemu a zároveň může věřit všemu. Což platí i u jídla, nemůžeme si být vůbec jistí tím, co nakupujeme v obchodě. A je mnohem snazší se projíst ke smrti, když to tak ošklivě řeknu. Proto je důležitá prevence a myslím si, že rostlinná strava má velký potenciál pomoci od mnoha zdravotních problémů, ať už člověk přestane jíst maso úplně nebo částečně. Rozhodně tím odlehčí svému zažívání, přidá více živin a vlákniny.

A ještě prozradím, že do budoucna mám sen otevřít si malé bistro, kde budou i zdravé dezerty – bez lepku a bez cukru. Protože já sama moc ráda mlsám a ráda se i odměňuju, ale zároveň si nechci škodit. Vyléčila jsem se ze závislosti na cukru, takže mám porovnání. Rafinovaný cukr má úplně jinou energii, byla jsem po něm jako nastřelená a jiná, chtěla jsem ho pořád víc. A tak jsem si tehdy zkoušela detox, díky kterému jsem zjistila, že se bez cukru dá obejít.

No a také se věnuji konzultacím. Ačkoliv jsem certifikovaná výživová poradkyně, ráda kromě otázky stravování druhým pomáhám i s jejich osobním rozvojem. Pořádám i různé kurzy, kde se nezaměřuji jen na rostlinnou stravu, ale obecně na stravování v souvislosti s naším zdravím. Vše spolu hodně souvisí. S jednou klientkou jsme třeba řešily téma hubnutí a přes její metabolický syndrom jsme se dostaly ke změně myšlení – práce s ní pak měla úžasné výsledky.

Jací klienti tě nejčastěji vyhledávají? S kým pracuješ?

Většinou lidé, kteří přišli na to, že chtějí jíst a žít jinak, ale nevědí přesně jak. Často lidé, kteří chtějí omezit a nahradit lepek nebo cukr, ale mám opravdu zkušenost, že nakonec řešíme hodně ten seberozvoj. Hlavně je důležité, aby ten člověk měl vnitřní motivaci – nikoho k ničemu nenutím a nepřesvědčuji, já jsem tady od té podpory, nápadů a inspirace.

Já se přiznám, že jsem 100% masožravec. 🙂 Vloni v létě jsem si vyzkoušela takový kratší detox, abych svá střeva krmila jen rostlinnou stravou, ale maso i šunka mi hodně chyběly. Konzumaci masa mám spojenou s doplněním železa. Mám totiž kamarádku, která maso skoro vůbec nejedla a skončila v nemocnici s těžkou formou anémie. Přitom jsem zjistila, že i luštěniny jsou bohatým zdrojem železa. Popravdě, když jsem koukala na tvůj Instagram, tak mi tekly sliny nad tím, co dokážeš z luštěnin vytvořit! Já jsem totiž velký požitkář a jím i očima.

To já právě taky! 🙂

Co vlastně na tvůj alternativní přístup ke stravování říká tvé okolí? Zmínila jsi, že táta tě podporoval a stojí za tebou i manžel. Co ostatní? Setkala ses třeba i s hatery?

Teď už moc ne, ale asi to je o tom vnitřním nastavení. Když jsem se nějak začala prezentovat, tak jsem si sebou ještě nebyla tak jistá, ani v tom oboru jsem nebyla kovaná. Tehdy jsem byla s bývalým přítelem a pamatuji si například, že když jsme šli s kamarády do hospody, tak mě nikdo vůbec ani nepustil ke slovu, nechtěli o mém životním stylu nic slyšet. Kolikrát jsem musela odejít a byla jsem z toho i dost špatná. Je spousta argumentů, faktů, důkazů, důvodů a zajímavostí, ale nějak jsem v sobě neměla to, že bych se měla prosazovat a někoho o něčem přesvědčovat.

Moji rodiče se ale ze začátku o mě báli, hodně argumentovali, ale vím, že to nemysleli zle. Chtěli pro mě to nejlepší, ale tak, jak to znali oni. 🙂 Hlavně mamka se o mě bála, pořád mě posílala na krevní testy, jestli mám dost B6 a dalších minerálů, a i když jsem testy měla v pořádku, tak tomu nevěřila. Nebo odjakživa jsem měla hubené zápěstí, ale samozřejmě až od té doby, co nejím maso, tak mi prý zhublo zápěstí ještě více. 🙂 Hodně mi taky říkali, že jsem bledá – to jsem přisuzovala spíš stresu ze školy, protože jsem opravdu všechny hodnoty měla v pořádku.

Teď už se to ale otočilo. Vědí, že se neustále vzdělávám a že o stravování a jeho vlivu na zdraví hodně vím. Maminka si za mnou dokonce už chodí i pro rady a chlubí se mi, jaký recept se jí povedl. 🙂 No a s manželem to bylo jasné od začátku. Když jsme spolu začali žít, tak jsem mu řekla, že pokud chce jíst maso, musí si ho připravovat sám – protože já to dělat nechci a nemůžu. On s tím byl v pohodě, ale tím, jak jedl vše, co vařím já, tak mu to začalo chutnat a sám mi řekl, že se ke starému způsobu stravování vracet nechce, protože ta jiná strava mu pomohla a mnohem více mu prospívá. Už se necítí unavený a zapláclý. Navíc i otázka ekologie mu je blízká a vlastně nás spojuje.

Jak přesně vás ekologie spojuje?

S manželem jsme se došli k tomu, že se chceme svému zdraví více věnovat. A to hodně souvisí právě s ekologií. Já třeba celý život měla problémy s vodou, mám na mysli s pitným režimem. A časem jsme se o vodě začali více bavit, zkoumali jsme i alternativy úpravy vody. Pořídili jsme si ionizátor vody s filtrem, který je úžasně ekologický a dokáže vyrobit vodu se silným pH – dokáže odmašťovat a je ideální třeba i na zalévání květin. Byli jsme nadšení tím, že se dokážeme zbavit pesticidů. Zatím soukromě ukazujeme, jak to funguje, ale do budoucna bychom chtěli širší veřejnost seznamovat s důležitostí vody a možnostmi její úpravy. Protože vodu bereme jako samozřejmost a hlavně ta kvalita vody je čím dál horší. No, plánů máme spoustu a uvidíme, kam to dospěje. 🙂

Naťukla jsi, že se sebeláska stala součástí tvého procesu uzdravení. Můžeš prozradit, kolik času si denně věnuješ a čím ho naplňuješ?

Asi to nemám spočítané na minuty přesně. 🙂 Je to den ode dne, někdy jsou dny rychlejší, jindy pomalejší, ale priorita je, že si ráno přivstanu, nechám tělo v klidu probudit, vypiju si teplý čas, otevřu si knížku, afirmuju si pozitivní věty nebo medituju. A večer samozřejmě ta péče o pleť, vlastně z každé takové činnosti si dělám každodenní rituály jen pro sebe. Přes den se snažím najít čas na ten pohyb. Vždycky jsem se vymlouvala, že nemám čas, ale já ho mám – jen jsem ho nevěnovala těm prospěšným věcem. A zrovna ten pohyb pomáhá nejen mému tělu, ale dělá mi dobře i na psychiku.

Je to fakt o těch prioritách. Dlouho jsem se třeba odnaučovala trávit čas hned po probuzení s mobilem v ruce. Začalo mi to vadit, tak jsem se to odnaučila, ale po nějakém čase jsem se zase přistihla, že je to moje rutina – stalo se tak po poslední dovolené, kdy jsem hned po návratu sledovala příspěvky na Instagramu a hned ten první mě neskutečně vytočil – zahltilo mě to pak na celý den a mě došlo, že to je přesně ten důvod, proč to vůbec nedělat. Po ránu bychom měli mít čistou hlavu.

Můžeš čtenářkám na závěr předat nějaký svůj osobní vzkaz, důležité uvědomění, které tě ovlivnilo?

„O tom, jaký bude náš život, rozhodujeme pouze my samy!“ To je mé hlavní uvědomění. Dost často býváme obětí nějaké situace, ale ve skutečnosti to tak vůbec nemusí být. A nezapomínat, že jídlo není jen o chutích, ale jsou to i informace, které ovlivňují náš život. Samozřejmě je v pořádku si občas dopřát, v životě nejde o dokonalost, ale o rovnováhu, aby byl ve všem balanc. A i když před sebou máme nějaké výzvy a cíle, nemusíme na sebe být přísné. Já si občas taky dopřeju něco s lepkem, protože u mamky někdy nejde říct ne.

Moc děkuji, já bych na to chtěla ještě navázat. Když například u mamky zhřešíš, poznáš na sobě nějak, že tvé tělo přijalo jinou stravu?

Noo, s tím lepkem je to docela těžké, protože on ve střevech pracuje dlouho a poznáte to třeba až po 2–3 dnech, takže to je těžko prokazatelné. Mě se dříve podařilo několik měsíců lepek vůbec nejíst a pak jsem spadla do období, kdy jsem si chtěla dopřát a taky nebylo moc jiných možností – bylo to několik týdnů, kdy jsem každý den něčím „zhřešila“ a to se samozřejmě projevilo. Měla jsem zažívací problémy, bolela mě hlava, byla jsem unavená a oslabila se mi imunita, protože jsem i onemocněla. Byla jsem i dost protivná, zkrátka to bylo znát. Když si ale jednou za čas třeba chlebíček na oslavě dám, tak to tělo to v pohodě zvládne a ani to nepozná – samozřejmě pokud nemáte celiakii. Ale u cukru to jde hodně znát, tam ta reakce bývá. 

Děkuji za tvé sdílení!

Káti, já ti taky moc děkuji za naše povídání a další výstup z komfortní zóny. 🙂 Jsem moc ráda, že je nás víc a víc, kteří chtějí žít jinak a chtějí k tomu pomoci i druhým. Líbí se mi, když se jako společnost můžeme více dávat dohromady. Moc vám všem přeju krásný život!

Pokud vás oslovil životní příběh Andrey nebo vás zaujalo povídání o rostlinné stravě, zvu vás na web www.andreatomcalova.cz.

Budu se těšit na vaši zpětnou vazbu. Případné otázky, ať už na Andreu nebo na mě, mi napište na mail: katka@lovehappens.cz