Máte rády lidské příběhy?

Proběhlo další živé vysílání rubriky ROZHOVORY, ve kterém jsem uvnitř Motivační skupiny LOVE HAPPENS představila devátou inspirativní ženu – maminku pěti malých dětí, majitelku jazykové školy Perfect World, spisovatelku, sportovkyni, manželku a také farmářku 6 v 1 Dominiku Paškovou.

Dominika je autorkou knihy Mít čas žít, která vyšla v květnu 2023. Prozrazuje v ní tajemství svého každodenního života a úspěchů, kterých se jí podařilo dosáhnout. V rozhovoru vám poví o tom, jaké to je se dennodenně starat o pět malých dětí a deset domácích zvířat, jaké bylo deset let budovat vlastní podnikání, díky kterému si nyní s manželem mohou plnit svůj farmářský sen, jak se stát nejlépe hodnocenou lektorkou cizích jazyků v České republice, a při tom všem vždy najít čas na sebe sama.

Rozhovor jsem vysílala živě uvnitř Motivační skupiny LOVE HAPPENS ve středu 25. ledna 2023, pokud jste jej nestihly, záznam našeho rozhovoru najdete i na Youtube kanálu Dominiky – TADY. Připravila jsem pro vás i tento přepis rozhovoru, ve kterém Dominika povypráví o své životní cestě a prozradí nám, co plánuje do dalších let, proč chce změnit systém školní výuky a jak se chystá tuto změnu pojmout.

ROZHOVOR S INSPIRATIVNÍ ŽENOU

DOMINIKOU PAŠKOVOU

Dominiko, chtěla bych vás na úvod poprosit, jestli byste se všem čtenářům mohla svými slovy představit. Kdo je Dominika Pašková, co dělá a čemu se věnuje?

Děkuji, Káťo! Kdo by mě vůbec neznal, je určitě dobré říct, že je mi 33 let – to znamená, že jsem úplně normální mladá holka. Považuji se je ještě za mladici, i když – občas mě všechno bolí, ale to je spíš vinou sportu. A co je určitě důležité říct je to, že jsem maminka pěti dětí, protože to je něco, na co jsem docela pyšná. Zaprvé, že se mi to podařilo nějakým způsobem přežít… zatím! A taky, že jsme do toho s manželem vůbec šli. Jsem manželka skvělého muže, který je velice milující a podporující. Bez něj bych už byla dávno někde pod drnem. 🙂

Jsem i podnikatelka. Jedenáctým rokem vedu jazykovou školu Perfect World a dneska už je na mě vlastně kompletně nezávislá, protože mám absolutně bezvadný tým lidí. Jsem polyglotka – domluvím se pěti cizími jazyky. Je to něco, co mě opravdu baví, ale není to rozhodně můj životní cíl – mluvit kdoví kolika jazyky a pyšnit se tím. Miluji sport – dělám crossfit a další různé sporty, které mají na svědomí to, že i po pěti dětech vypadám jako bych žádné neměla, jak mi často někdo říká. 🙂 A byl to vlastně jeden z mých snů a cílů, takže na to jsem taky pyšná. A jsem taky spisovatelka – napsala jsem knihu Mít čas žít, která je shrnutím mých funkčních principů ke šťastnému životu. No a mohla bych pokračovat, ale myslím, že už to asi stačí. 🙂

Moc děkuji za krásný úvod. A pro mě tedy velké překvapení, že jsme stejně staré (mladé) a že mi kousek zdraví vzal také sport – v mládí hlavně volejbal…

Tak to je hodně vtipné, to jsme si ani předem nepověděly – já jsem totiž taky hrála dlouho volejbal. 🙂

To teda! Věřím, že je to pro tento rozhovor dobré znamení! 🙂 Pověděla byste nám něco více ještě i o svém životě před „povoláním“ 6 v 1?

To je určitě důležitá otázka, protože já jsem si jako dítě v tom období „-náct“ připadala hodně levá. Vždycky jsem si myslela, že mi nic moc nejde a cítila jsem se taková někde na pokraji party. Měla jsem nějaké kamarády, ale cítila jsem se dost neúspěšná. Protože když jsem třeba hrála ten volejbal, tak jsem měla velké ambice a chtěla jsem být nejlepší, ale vždycky se mi něco nepovedlo, něco jsem zkazila a strašně jsem kvůli tomu brečela, byla jsem takový tragéd. Ale musím říct, že obecně za mé úspěchy patří velké poděkování mým rodičům. Ti mě vlastně už od šesté třídy nacpali na gympl, na který jsem nechtěla, protože se tam žáci musí hodně učit. Samozřejmě, že dítě v páté třídě si přeje dál pokračovat na základce, kde se nemusí nějak moc snažit a bude mít i tak samé jedničky – ale mě narvali na ten gympl, kde jsem se musela více učit a snažit. 

Takže už jen to, že mám za sebou osmileté gymnázium, mi dost změnilo život, protože jsem fakt musela začít více fungovat. I přesto, že jsem tam vůbec nechtěla, tak jim za to děkuju, protože vím, že kdyby mě do toho tehdy nenacpali, tak bych se do toho sama určitě nehrnula. A taky jsem jim vděčná, že mě dál podporovali ve výuce cizích jazyků. Mamka mi třeba zapsala jako druhý jazyk němčinu a zaplatila mi i další doučování. Díky tomu jsem o to rychleji ovládla jak tu němčinu, tak i angličtinu už během gymplu. To považuji za takové zásadní.

A jako další bod bych určitě zmínila, že můj taťka, i když to tedy nerad slyší, je dost přísný otec a vždycky na mě měl dost vysoké nároky. No a já samozřejmě tím, jak jsem měla pocit, že všechno kazím, tak jsem se mu vždycky snažila vyhovět, nebo spíš dostát toho jeho očekávání. Teď už to zpětně vidím, ale tehdy bych řekla: „neee, to vůbec není důležité, co si táta myslí,“ ale dneska fakt vidím, že jsem se snažila být tou nejlepší dcerou, která může existovat – a to mi vlastně taky strašně pomohlo, protože díky jeho přístupu jsem byla asi jinak výkonná než bych byla bez něj. Takže asi tak. 🙂

A jak tedy vznikla ta myšlenka založit vlastní jazykovou školu Perfect World?

Já jsem už od 16 let pracovala jako lektorka jazyků, učila jsem pár dětí a měla jsem takové „bokovky“. Docela mě to bavilo a potom jsem se dostala do jedné jazykovky v Plzni. Byla jsem tehdy nadšená, že mě vzali, protože jsem se tam naučila vést lidi a naučila jsem se učit. No a v té době, kdy mi bylo nějakých 20–21 let do mě táta dost hučel, abych si založila vlastní firmu – abych dál neučila pro někoho, ale tvořila něco svého. A musím říct, že mu trvalo hodně dlouho, než mě přemluvil, protože já jsem tohle vůbec nechtěla. Pro mě třeba peníze nikdy nebyly téma, ani teď nejsou – až se tomu musím smát, protože mě peníze fakt nikdy nemotivovaly. Já jsem tam byla šťastná a spokojená, měla jsem kolem sebe lidi, kteří mě měli rádi za to, že jim předávám nové informace, takže mě myšlenka mít vlastní firmu, abych si více vydělala, vůbec nezajímala. 

Ve 22 letech jsem ale nakonec kývla, a tak taťka šel, založil mi s.r.o. a řekl mi: „Dělej si s ním, co uznáš za vhodné – no a buď ti to vyjde nebo ne!“

A vyšlo! 🙂 Já bych se ráda zeptala ještě na druhý zlomový bod ve vašem životě. Kdy došlo k seznámení s manželem, se kterým vychováváte pět společných dětí?

To je dobrý dotaz! 🙂 K seznámení s manželem došlo v té jazykovce, kde jsem učila dva roky a postupně se vypracovala na pozici head teachera, což je takový vedoucí lektorů a garant kvality. Tam jsem manžela učila a pamatuji si dodnes, když jsem ho viděla na první lekci, že jsem si říkala „ježišimarja, co to je tohle,“ a on si říkal to samé o mně – každý ze svého úhlu pohledu. 🙂 Říkal si, co to je za šílenou střelu praštěnou, co tady vletěla do hodiny. A ještě jsem si říkala, co to má za strašné příjmení – Pašek. A že bych takové NIKDY mít nechtěla. No a fakt nechápu, jak se to mohlo stát, ale bylo to tam. 🙂

Pak jsme se asi rok a půl neviděli, až jsme se jednou potkali „náhodou“ a sbalila jsem ho samozřejmě já. Protože on vždycky říká, samozřejmě s láskou a radostí, že já jsem ho vůbec nezajímala. A tomu věřím, protože já absolutně nejsem jeho typ. A ještě v té době, kdy jsme se seznámili, jsem měla asi jeden centimetr dlouhé vlasy, protože jsem se tehdy zbláznila a své dlouhé krásné vlasy jsem si nechala ostříhat na ježka. Takže kdo mě tehdy znal, tak určitě chápe, že jsem se mu fakt nemohla líbit. 🙂

Já jsem se na to ptala i proto, že se často setkáváte s nějakými hejty, poznámkami a narážkami na to, že to vy živíte celou rodinu, zatímco manžel nedělá „nic“. Mohla byste tedy objasnit, jak máte rozdělenou práci ve firmě a třeba i péči o děti?

Můj manžel je úžasný člověk, který je schopný přijmout všechny role, které mu život přináší, a to aniž by kolem toho dělal nějaké ofuky. A myslím si, že velká spousta chlapů by vůbec nedala péči o pět dětí – a to je opravdu něco, co je kolikrát nad lidské síly. A každý si může říkat, co chce, ale je to fakt hodně náročná záležitost, především když jsou ty děti tak malé, jako jsou ty naše. A on je skvělý! Vždycky, když je potřeba – když někam musím, když jsem někam pozvaná a jsem mimo – tak se o děti postará. To je úžasné, ten jeho přístup je skvělý. A pak se spolu smějeme a říkáme si, jak jsme hrozní, že někdy funíme a stěžujeme si jako bába s dědkem, že už nemůžeme.

Je taky skvělý v tom, že by mě nikdy nepodrazil. A druhá věc je, že když jsme se poznali, tak ještě v Perfect World nepracoval, nějaké dva nebo tři roky pracoval jinde, až později to došlo do fáze, kdy nebylo potřeba, aby měl příjem odjinud. Naopak bylo potřeba, aby pomáhal ve firmě – je to kluk pro všechno. Dělal všechno, co firma potřebovala a teď už je rád, že ho firma nepotřebuje a nemusí dělat nic, což je stav, do kterého se chtěl dostat – teď s láskou říká „konečně jsem tam!“

Co bych ale chtěla ještě říct je to, že je manžel úžasný stratég a skvělý vizionář. Ono se to nezdá, ale já jsem ve firmě ty ruce a on je ta hlava. A právě hodně lidí si myslí, že já jsem hlava a on nic – a tak to fakt není! 🙂 Navíc je to člověk, za kterým vždycky můžu přijít s jakýmkoliv problémem, v jakékoliv stavu, a on mě vyslechne. A to jsem zjistila, že je to hlavní, co potřebuji. Já nepotřebuji rady – já potřebuji, aby mě někdo jen poslouchal a ptal se. On je úžasná vrba, bez které bych si nedokázala představit už snad ani jediný den svého života.

To je úžasné! Snad to o sobě uslyší. 🙂 

No, jestli ho děti nechají, tak snad i něco uslyší. 🙂

Ráda bych se vrátila ještě k dětem, jak jsou vlastně staré?

Nejstaršímu Samíkovi je devět let a nejmladšímu Sebíkovi jsou dva roky. 

To je mazec a obrovský respekt! 

Jo, je to sranda. Ale já si nestěžuji, jsou zdraví, jsou krásní, mají nás rádi a respektují nás. Takže to je důležité. 🙂

Mají krásné vzory…

Ano, já si myslím, že to je hodně důležité. Protože hodně vnímají věci tak jak jsou v reálu a můžete jim říkat horem dolem co chcete, ale když to potom sami děláte jinak, tak… to tak je no. 🙂 

Položím teď možná trochu bulvární otázku… Byl to váš záměr, přáli jste si oba tak velkou rodinu?

To je skvělá otázka, na kterou se nás hodně lidí ptá, protože si buď myslí, že jsme křesťané, nebo že to byl omyl. 🙂 Ale ani jedno z toho není pravda. Sice vyznáváme „něco nad námi“, ale to nebyl ten důvod, že máme tolik dětí. Vtip je v tom, že když mi bylo „-náct“, tak jsem děti nechtěla – jako vůbec. Když jsme se o tom bavili s našima, tak jsem jim říkala, že děti ne, protože jsou hrozné a zlobí, prostě že je nikdy nechci. A když mi do života přišel Ondra, tak se to najednou zlomilo a musím říct, že ty děti jsou opravdu plody naší lásky.

Já jsem pak chtěla dětí sedm – byl to takový můj sen, cítila jsem to tak, jak jsme šli tím životem spolu. A fakt je ten, že když jsme měli páté dítě, tak to manžel utnul. Kdyby řekl, že ještě ano, tak máme další, ale plně chápu a respektuji jeho názor – já si to teď kompenzuji zvířaty. Takže já jsem šťastná! 🙂 

Říkala jste, že máte deset zvířat – jaká chováte?

Máme dva poníky a jednu kobylu, čtyři ovce, kočku a dva psy. Ještě nic moc, na farmu je to málo. 🙂

Vraťme se teď k vaší firmě Perfect World. Jak se vyvíjela a na co jste nejvíce pyšná?

Tak to je skvělý dotaz, protože na začátku to bylo hrozné – nebylo nic a mě to bylo úplně jedno. Pamatuji si, jak firmu taťka tehdy založil a řekl mi, ať něco dělám… a já moc nevěděla, co mám dělat. A ani nevím, jak se to stalo, udělala jsem nějaké webovky, po půl roce přišel první klient, který ani nevím, odkud se vyvinul, ale postupně se to nějak začalo tvořit. Když se podívám nějakých sedm nebo osm let zpátky, tak to pořád nebylo nic. Vydělala jsem několik desítek tisíc za rok a nějak jsem z toho žila – vůbec nechápu, jak jsme to udělali, ale nějak jsme fungovali. 

A na co jsem strašně moc pyšná? Že je Perfect World absolutně soběstačná firma, která pomáhá obrovskému množství lidí, kteří se chtějí skutečně posunout v cizím jazyce. Protože to know-how, to bylo něco, co jsem vždycky měla už od té doby, kdy jsem se naučila správně vést lidi a učit je. A na to jsem nejvíce pyšná – že pomáháme druhým reálně se naučit jazyk a že si k sobě dokážeme přitáhnout ty správné lidi. Velmi často nám naši klienti, ale i markeťáci, říkají, že máme hrozné webové stránky a celkově hrozný marketing. Ale upřímně… mě to moc nezajímá, protože my potřebujeme mít ty správné studenty, kteří jsou naladěni na naši notu. Protože toho po nich chceme opravdu dost – aby dělali domácí úkoly, aby makali a aby se zapojovali. K nám nemůže přijít každý a nadiktovat si, co chce a jak ho máme učit, takto to u nás nefunguje. Takže jsem pyšná i na to, že jsme unikátní a dokážeme jít vlastní cestou – zvlášť v dnešní době, kdy je všechno tak unifikované.

A ráda bych zmínila svůj úžasný tým, protože bez toho, aniž bych měla tuto oporu v lidech, jako je například naše koordinátorka Alča nebo má pravá ruka Míša, která s námi je už nějakých osm/devět let, by to nešlo. Díky Bohu, že nám je seslal. Takže na to jsem moc pyšná a určitě ještě na to, že má Perfect World takový přesah. Děláme spoustu věcí zadarmo. Děláme výuková videa, webináře a různé akce. Například po vypuknutí války na Ukrajině jsme v Plzni pořádali kurzy češtiny pro Ukrajince. Jsem pyšná, že si to můžeme dovolit dělat zadarmo a že naši studenti takové projekty podporují. Není to o tom, že bychom takové projekty jen slibovali, ale že je opravdu děláme, protože pro mě pořád platí to motto „Dávat je více než brát“. A tímto žiju – vždycky když můžu, tak dávám, pokud to jde. 

Zmínila jste, že máte unikátní know-how. Mohla byste prozradit, jaká je ta odlišnost, co děláte jinak?

Tak já bych řekla, že je to určitě zájem o studenta a vyžadování, aby něco dělal. Myslím si, že často u výuky bývá problém, že student začne a někam se schová. Začne chodit do skupiny, plácnu třeba osmi lidí, a tam se nějak zašije a nikdo po něm nic moc nechce. U nás tohle nejde. Proto potřebujeme studenty, kteří jsou připraveni přijmout odpovědnost za ten svůj pokrok a opravdu pro něj něco dělat. 

Přesně tak! Co není snadné, to za to doopravdy stojí…

Je to tak.

Ráda bych se teď vrátila k vaší farmě. Jak vznikla myšlenka splnit si farmářský sen a kdy k tomu došlo?

Když jsme spolu s manželem začínali, tak jsme se vždycky bavili o svých snech. A oba jsme měli velký sen vytvořit takovou vzdělávací farmu, která bude kombinací vzdělávacího centra, kde budeme moci tvořit a organizovat tréninky, přednášky a školení – nejen jazykové, ale i seberozvojové – a současně být obklopeni zvířaty. Aby studenti po lekcích mohli být v přírodě se zvířaty, protože tohle my milujeme, jsme hodně přírodní. Takže tohle tam vždycky bylo, navíc jsme oba saunéři – sauna je naše velká vášeň – takže chceme tady na farmě vytvořit i saunový svět, kde budou probíhat ceremoniály a saunové večery i s ubytováním. 

Manžel se vždycky směje, když o tom někomu říká, protože dodává: „… ale to máme tak na deset let,“ protože takhle my to prostě máme. 🙂 Potřebujeme se něco naučit, rozjet to a když to bude dobré, tak to zase někomu předáme a budeme se věnovat něčemu „bigger“. 🙂

Ke stěhování na farmu došlo před pár měsíci – na podzim roku 2022. V jakém stavu se vaše farma a bydlení teď nachází?

No, tomu jsem se musela nedávno smát, když manžel přišel, že soused od vedle viděl náš dům, který jsme obývali v Plzni, což byla velká rodinná vila, ve které jsme provozovali i jazykovku, a povídal mu: „Já jsem viděl, kde jste bydleli a moc dobře znám tento dům… jako, vy jste se asi úplně zbláznili!“

Když to řeknu hezky, tak jsme v takové chaloupce, která je velmi malá a myslím si, že by to tady většina lidí s pěti dětmi asi úplně nedala. 🙂 Ale to nevadí, protože my jsme tady spokojení a je to tady krásné. Může tady být všechno, co právě potřebujeme mít. A to jsme vypozorovali na našem životě, že vždycky ty věci přijdou právě v takovém stavu, až když je člověk připravený, aby je zvládl. Přijdou takové, jaké je dokážeme přijmout. 

Teď se dost vybízí otázka, jak všechny ty své životní role zvládáte? V čem je ten klíč?

Úplně nejdůležitější odpověď je: MŮJ MANŽEL. Protože on je fakt obrovská podpora a bez toho vztahu by to nešlo. On je pro mě mé druhé já, jsme jeden. A všechno, co děláme, tak děláme v souladu s tím druhým, střídáme se – a už vlastně ta variabilita, že můžu být chvilku mamkou, pak obchodníkem, nebo tady být jen pro sebe a cvičit, pak jít mezi lidi, tak to je přesně ono. Moje odpověď je mít tu oporu, mít někoho, kdo vám věří, kdo vás miluje takové, jací jste a ještě vás i zlepšuje. Protože já jsem se díky svému manželovi neskutečně posunula, nebyla jsem takový člověk, jakým jsem teď. On mě naučil milovat bezpodmínečně, naučil mě dávat mnohem mnohem více než brát. Naučil mě, o čem ten život je a co je to laskavost, pochopení a naladění se na druhého. Měla jsem obrovské štěstí, když jsem tohohle chlapa tehdy sbalila a jsem za to hrozně šťastná! 🙂

No a potom to jsou samozřejmě i nějaké funkční principy. Vidím, že je kolem spousta lidí, kteří neznají základy mezilidských vztahů a neumí pracovat ani s vlastními emocemi. To je podle mě hodně důležité a dneska už existuje nepřeberné množství literatury. Pokud se chcete zlepšit a umět se sebou pracovat, čtěte! Už jen to vám může hodně pomoct. 

Krásně jste mi teď nahrála v souvislosti se čtením. 🙂 Byly to právě ty množící se dotazy, jak to vše zvládáte, co vás motivovalo napsat vlastní knihu Mít čas žít? 

Hlavní motivací napsat tuto knihu bylo přesně to, co jsem teď popsala – že hodně lidí neví. Hodně často se setkávám s tím, že lidé nejsou šťastní, a to se setkávám opravdu s lidmi, kteří už jsou na nějaké úrovni bytí a žití – teď nechci nikoho urazit ani shazovat – ale nejsou to například pokladní v obchodě, které dělají za 15 tisíc, a i přesto vnímám, že jejich představa o životě bývá úplně jiná a nejsou spokojení s tím, co se jim v životě děje a co prožívají. A to jsou lidi, kterým je třeba 40–50+, kteří by už dávno měli mít jasno, už by měli žít – nechci říct přímo život svých snů – ale minimálně by si měli říct, že jsou fakt spokojení s tím, co ve svém životě stihli vybudovat.

No a když jsem zjistila, že to tady není, že to tady chybí, tak to byla moje hlavní motivace k vydání té knížky. Je v ní 20 skvělých kapitol, které jsou opravdu do hloubky konkrétním vysvětlením toho, co děláme špatně, pokud to děláme, a proč se nacházíme v těch stavech, v jakých se nacházíme. Takže o tom je kniha Mít čas žít. Není to žádná kniha o tom „tady získáš pět minut času tím, že vstaneš o pět minut dříve“, nejsou v ní tipy na time management, až na jednu kapitolu, ale je to kniha plná hluboké filozofie, kterou když si člověk přečte, tak si řekne „aha, tak takhle“.

Už jste zmínila, že se věnujete crossfitu, milujete saunování a zvířata. Co dál děláte ve svém volném čase? Co vás baví a naplňuje? 

Určitě jazyky. Cizí jazyky jsou součástí mého života, to mě moc baví. Obecně jakékoliv sebevzdělávání, ať už formou četby knížek nebo poslechu podcastů jedu v angličtině, češtinu úplně odstraňuji, protože to je další způsob, jak se udržet v kondici i po mentální stránce. 

Určitě i mé děti. Jsem ráda s dětmi a sama jsem i takové dítě, takže s nimi ráda hraju třeba na schovku, chodím s nimi na hřiště a manžel se směje, že na prolézačky chodíme kvůli mně a ne kvůli dětem. 🙂 No a ta zvířata. Vždycky jsem chtěla mít koně, i když o nich nic moc nevím. A to je právě super, protože když jsem si teď koupila kobylku, tak se teprve vše učím. Jsem docela pionýr v tom, že když něco chci, tak si to prostě musím pořídit a potom se s tím naučím. Takhle funguji. Když se chci třeba naučit španělštinu, tak se prostě přihlásím na zkoušku, kterou v té době ještě nemám šanci udělat, ale to mě motivuje se na ni připravit a zvládnout ji.

Celkově jsem takový hloubal. Když mám trochu více volného času, tak pořád musím přemýšlet nad tím, co tady pro ten svět můžu udělat, aby to mělo smysl. Mám velké vize a plány, neustále si něco připravuji a plánuji. Nejsem moc člověk, který dokáže úplně vypnout a válet se. 

A na to jsem chtěla zeptat. Odpočítáte vůbec někdy? A pokud ano, tak jakým způsobem? Dopřáváte si nějaké rituály a péči o sebe?

No, myslím si, že hodně spím. Nejsem člověk, který má 1000 % energie, kterou může rozdávat. Respektive ji mám, když na to přijde. Během týdne mám třeba tři nebo čtyři dny, kdy něco 100% musím, kde musím být, ale pak mám dva až tři dny, kdy nemám nic, kdy si dělám co chci. A takhle to potřebuji, hodně poslouchám své tělo a vnímám svou energii. A tohle mě taky naučil manžel – nebýt vždycky ta, co všechno musí, ale umět i kompletně vypínat, užít si čas třeba na procházce. Takže věci, které jsou potřeba, tak dělám na 100 %, ale už mám i ten balanc. A jsem za to ráda. Jen díky tomu, kde ta firma teď je, si můžu dovolit to tak mít. 

Říkala jste, že peníze vás nezajímají, že nejsou tou hlavní motivací. Co vás tedy pohání a inspiruje si ve všech životních oblastech plnit své sny?

To je skvělý dotaz. 🙂 Já si myslím, že to je hlavně to nadšení pro věc. Já když prožiju nějakou věc, tak mě neuvěřitelně nabije. Když jsem třeba dříve v jazykovce odučila hodinu, tak jsem pocítila extrémní příval energie – asi z těch zpětných vazeb a z toho, jak to krásně šlo. A tohle já miluju! Miluju, když ten život tepe. Baví mě to tvoření, že to někomu pomůže a miluju tu energii toho momentu. Dost často slýchám, že tohle v online přenést nejde, ale já si to nemyslím. Když pořádám webináře třeba pro 100–150 lidí, tak já cítím, že to tam prostě stříká! 🙂 To je ta moje motivace. A jsou samozřejmě i pomůcky, které člověku mohou pomoci s motivovací. U mě je to třeba hudba, když sportuji. 

A zažíváte třeba někdy i momenty, že se vám něco nechce? Existuje u vás takový stav?

No vlastně ani ne, to asi nemám. Jako jo, nechce se mi třeba uklízet, ale snažím se si to nějak zpříjemnit. Ale mívám třeba stav, že se mi někam nechce – například teď, když jsme na vesnici, tak se mi nechce do města. To ale vždycky překonám, pokud vím, že mě čeká dobrá akce, která má smysl. Tehdy se sebou nediskutuji. Nebo třeba i teď každý den ráno vstávám v pět hodin, abych si zacvičila a samozřejmě, že se mi nechce. Sednu si na ten gauč, obouvám si boty a fakt se mi nechce. Ale v těchto chvílích musím říct, že mám dost silnou vůli a řeknu si „nezájem“.

Moc se mi líbí myšlenka z filmu Koupili jsme ZOO, že nám vždycky stačí 20 vteřin odvahy. A to mě hodně dostalo, to je recht. Prostě si během těch 20 vteřin musím obout boty, postavit se a začít dělat dřepy. A pak už přece nepřestanu a nevrátím se zpátky do postele, ne? 

Přesně tak, to je skvělá myšlenka! A jaké jsou další vaše vize a sny? Co dál chcete podniknout se svou farmou?

Máme dva velké sny, které bych chtěla zmínit. Farma je takový menší splněný sen. Naším největším snem je změnit a zefektivnit vzdělávání dětí na školách v ČR. Je to téma, do kterého si myslím, že mám co kecat, protože rozumím tomu, jak učit. Neumím spoustu předmětů, které se ve školách vyučují, ale umím skvěle anglicky a hlavně dokážu vytvořit funkční systém výuky tohoto předmětu.

Naší vizí je vzdělávání prostřednictvím výukových videí. Aby děti po jejich zhlédnutí samostatně vypracovaly úkoly a nějaký supervisor/učitel/lektor jim je zkontroloval a pustil je do další lekce. Tím bychom chtěli zajistit dvě věci. Zaprvé se přestane dít to, že děti nechápou. Protože se často stává, že dítě, které se učí ve škole, pak spoustu věcí, kterým nerozumí, prostě přejde. Neví, co má dělat, nechápe zadání, neví o čem učitel mluví. Výuková videa budou mluvit jejich řečí, bude se na nich podílet tým odborníků, kteří vědí co a jak mají dělat. A druhá věc, kterou si od toho slibujeme, že každé dítě bude moci postupovat svým vlastním tempem. Určitě se shodneme na tom, že když máte třídu 30 dětí, tak každé dítě je jinak rychlé. A strašně často se děje to, že se celá třída brzdí kvůli těm pomalejším dětem. Čímž neříkám, že je špatně, když je dítě pomalejší, ale že tím ty rychlejší pak trpí. A to je hodně špatně.

Proto bychom chtěli zajistit to, že základní škola půjde vystudovat třeba za čtyři roky. Když to dítě bude natolik dříč a natolik chápavé, že všemu bude opravdu rozumět, tak opravdu může studovat takto rychle. A takové dítě si pak bude moci k základu přidat i další předměty, které ho zajímají a může se dál vzdělávat v širších souvislostech. Chceme tím dát dětem volbu, aby studovaly to, co je opravdu zajímá. Protože děti často ani nemohou vědět, co je zajímá, učí se jen to, co musí a nemají další výběr. A neví to pak kolikrát ani dospělí ve 40 letech. Velmi často se setkávám s tím, že ti dospělí neví, co by si nejvíce přáli, co by chtěli dělat. Takoví lidé nikdy nepoznali, co je vlastně naplňuje. A to je smutné. 

To, co jsem vám před chvílí popisovala, že mě nejvíce motivuje ta tepající energie a vášeň, tak to bych si přála, aby ve svém životě zažívali i druzí. A já věřím, že v tom nás nejvíce ovlivňuje základní škola. Děti jsou fakt udupávané, jsou ve svěracích kazajkách, a ty krásné momenty už pak v dospělosti nemusí najít – těžce se hledají, když je vám 50. To je naše myšlenka a první vize. Vím, že to bude těžké a zatím nevím, jak to uděláme. Ale vždycky, když jsme něco moc chtěli, tak se to pak i stalo. Stačí vědět „co“ a ono to „jak“ vždycky nějak přijde. Takže z toho nemám strach. S manželem to oba víme, oba to chceme a máme v tom jasno.

Druhou vizi nebudu úplně rozvádět, ale chceme založit nadaci Perfect World. Chceme rozšířit takovou formu vzdělávání i do zemí třetího světa. Což byl vždycky můj sen, protože mně osobně není jedno, že třeba děti v Africe nemají vůbec žádné vzdělání. Moje srdce pořád tepe pro založení školy v Africe, pořád to tam mám. Je před tím pořád to Česko, což má asi i větší hodnotu, ale chtěla bych jít pak i dál a pomáhat tam. 🙂

To je úžasné! Nutná změna ve vzdělávání dětí byla i mou motivací k založení seberozvojového projektu a šíření povědomí o duševní hygieně, sebelásce a sebedůvěře. Smekám klobouk před vaší vizí a moc držím palce, aby se to povedlo i legislativně!

Já bych ještě dodala, že to nechceme vytvořit sami. Podporuji tu myšlenku, co jste právě řekla. To, co se teď ve školách učí, je fajn, ale chce to něco přidat. Určitě se shodneme na tom, že chybí osobní rozvoj a myšlenka emočního vzdělávání. Umíme krásně pracovat s tělem – víme, co to znamená, když jsme nemocní, nebo kde máme nohu – ale o mysli a o duši nevíme nic! Rodiče ani škola nám nepoví, co to je, nebo proč jsme naštvaní, co se v nás stalo, když nám spolužák řekl něco ošklivého. Neumíme s tím pracovat – ani dospělí, ani děti. A kdyby to s námi už ve škole někdo začal trénovat, tak z nás můžou vyrůst úplně jiní lidé, kteří nebudou takové „netykavky“, nebudou vznětliví, naopak budou silní a nebudou se bát postavit sami za sebe. 

Takže chceme vytvořit jakýsi model, ale byli bychom rádi, kdyby se k nám přidali i další odborníci z různých oborů a společně jsme to „protlačili“. Vím, že je to velká cesta, ale chci říct, že tady jsou otevřené dveře – takže kdo by měl chuť se o tom bavit, tak jo! 🙂 

Mohla byste na závěr čtenářkám předat nějaké své osobní poselství. Co jim může zlepšit život?

Já bych určitě každého ráda podpořila v tom, aby našel to, pro co jeho srdce hoří. To je ten klíč k tomu všemu. Pokud to najdete, tak můžete nejen prožít ty úžasné chvíle sami pro sebe, ale navíc tím (a pro to) můžete zapálit i své okolí. Myslím si, že spousta z vás to u těch druhých necítí. Velmi často narážím na to, že jsou lidé vyhaslí. Miluji pohádku O vánoční hvězdě – tam lidé září jako hvězdy. Když uvnitř mají tu energii, tak jim to jde z toho srdce úžasným způsobem i ven, jde to vidět. Je to krásná analogie toho, co přesně my můžeme prožívat. A já to kolem sebe nevidím. Neznám moc lidí, kteří takto září. A já bych to chtěla vidět…

Jak se vám povedlo najít tu jiskru a vášeň – to, pro co hoříte?

Člověk musí zkoušet. Protože jak jste vy sama řekla, hrála jste dlouho volejbal, já jsem ho taky hrála, dělaly jsme spoustu jiných věcí a já jsem to ve spoustě těch činností nenašla. A neříkám, že jsem volejbal neměla ráda, ale moje srdce pro něj nehoří. Jsou věci, u kterých to jednoduše cítíte. Proto je důležité jich pár vyzkoušet, abychom zjistili, které to mohou být a které spíše ne. A snažit se udržet u těch, u kterých spíše ano. Já jsem třeba čtyři roky studovala vysokou školu, obor Filozofie. Když jsem se tehdy na tu školu dostala, tak mi na to táta pověděl: „A co s tím jako budeš dělat? Ty ses úplně zbláznila!“ Já jsem to ale milovala, mě to strašně bavilo. A jsem moc ráda, že jsem si tím prošla. Pamatuji si, že jsem v prváku šla na seminář, kde s námi byli i páťáci a já jsem jim nerozuměla ani slovo! Vůbec jsem nevěděla, o čem se tam baví. Ale věděla jsem, že to chci strašně moc ovládnout.

Tím chci říct, že možná někdy narazíte na věc, která je divná, ale zjistíte, že je vám v ní moc fajn. Tak přesně tam buďte, protože tam to je! 

A je to výzva i pro rodiče – nechte děti dělat to, co mají rády. Je to těžké i pro nás dospělé nebát se a jít si za svým. Taky se setkávám s hejty, kdy mě druzí kritizují, proč se prezentuji tak, jak se prezentuji. Ale taková prostě jsem, to jsem já, tak mě nechte být! 🙂 A je to škoda, že kvůli těm ošklivým komentářům se spousta lidí bojí být sami sebou. Každý má právo na to, být sám sebou. Každá bytost je jedinečná a když TO najdete, tak se toho držte!

Moc děkuji za vaše sdílení a ještě jednou velké poděkování za to, že jste přijala pozvání k tomuto rozhovoru!

Já moc děkuji, Káťo! 

Pokud vás oslovil životní příběh Dominiky nebo vás zaujalo know-how jazykové školy Perfect World, zvu vás na web www.perfect-world.cz

Budu se těšit na vaši zpětnou vazbu. Případné otázky, ať už na Dominiku nebo na mě, mi napište na mail: katka@lovehappens.cz