Máte rády lidské příběhy?

Proběhlo další živé vysílání rubriky ROZHOVORY, ve kterém jsem uvnitř Motivační skupiny LOVE HAPPENS představila pátou inspirativní ženu – důvěrnou průvodkyni nejen dětí, ale i maminek, Petru Špulkovou.

Průvodkyně dětí i maminek Petra Špulková

Ženu, která díky svému muži objevila úplně jiný pohled na svět, svobodu, vzdělávání a život obecně.

Velkou transformací však prošla až po porodu svého prvního syna. Ačkoliv se už předem zajímala o kontaktní rodičovství a respektující výchovu, teprve mateřská realita jí změnila nejen pohled na výchovu dětí, ale hlavně na to, jak vlastně vnímá sebe samou. Petra zjistila, že vše, co by chtěla ve vztahu s dětmi ovlivnit, začíná právě u ní samotné.

Díky tomuto poznání se rozhodla, že bude svůj způsob výchovy a své zkušenosti sdílet dál. Pomáhá druhým maminkám, aby také společně s dětmi mohly žít v harmonii, laskavosti, úctě a důvěře. Vede maminky i k tomu, aby žily v souladu se sebou samými a snaží se je sama motivovat a inspirovat k tomu, aby výchovu dětí nevnímaly jako těžkou dřinu a období, které se musí jen nějak přežít.

Rozhovor jsem vysílala živě uvnitř Motivační skupiny LOVE HAPPENS ve středu 28. září 2022. Pokud jste jej nestihly, stále je ve skupině k dispozici záznam a připravila jsem pro vás i tento přepis rozhovoru, ve kterém Petra bude sdílet svůj životní příběh a podělí se s vámi o své zkušenosti, rady a tipy týkající se důvěrné a respektující výchovy dětí.

ROZHOVOR S INSPIRATIVNÍ ŽENOU

PETROU ŠPULKOVOU

Ahoj, Peťko! Vítám tě ve vysílání a mockrát děkuji, že jsi přijala pozvání k tomuto rozhovoru.

Ahoj, děkuju ti, Káťo, za pozvání! Jsem moc ráda, že jsi mě pozvala a jsem ráda, že jsem tady s vámi. 🙂

Já jsem ráda, že jsi překonala svůj strach – jestli to tedy můžu prásknout. 🙂 Už jsem divačkám a čtenářkám nastínila, že se ti v jednom období změnil pohled na život a na svět. Můžeš začít tím, že nám prozradíš, kdy se ti tak změnilo tvé myšlení?

Mě se to tak nějak převrátilo, když jsem poznala svého manžela. Byla jsem do něj strašně zamilovaná a on měl právě vždycky odlišný pohled na svobodu, vzdělávání a taky na náš stát. Hodně a rád o tom s druhými diskutuje. A přiznám se, že kdybych do něj nebyla tak moc zamilovaná, tak nevím, jestli bych to dala a jeho názory zkousla. 🙂 Postupně mi ale začalo dávat smysl, co říká a jak o všem přemýšlí. Nejvíce z toho, o čem mluvil, mi dávalo smysl svobodné vzdělávání a od něj už je to jen krůček k výchově, a protože jsme spolu pak měli děti, tak do sebe vše začalo zacvakávat. Tak jsem se k tomu jinému přístupu dostala. 🙂

Jakým způsobem jsi přemýšlela o životě, výchově a vzdělávání před tím, než jsi potkala manžela?

No… tak já jsem vlastně žila úplně normální život, dá se říct krásný a spokojený. Nedá se říct, že by k něčemu hroznému došlo. Ale žila jsem v takové normalitě. Žila jsem jen v tom, co jsem znala, viděla a slýchala. Takže se mi potom hodně otevřely oči a taky obzory, které jsem ani netušila, že jsou. Zjistila jsem, že si každý může žít, jak se mu chce a jak to potřebuje, ne jak mu někdo určuje a dovoluje.

A prozradíš nám, čím byl ovlivněný manžel? Co změnilo ten jeho pohled?

Nejvíce ho asi ovlivnilo, že studoval práva. Postupně ale to studium a ten obor přestával mít rád. To, co se učil, mu začalo být proti srsti. Studium dokončil, ale pak se začal odlišovat, vybočovat a transformovat do té podoby, kdy jsem ho poznala já. 🙂 A dál se snaží hlásat své postoje a názory.

Ty jsi ve svém medailonku zmínila, že až po porodu prvního syna se ti změnil pohled na výchovu dětí. Co tedy bylo jinak oproti tomu, co jsi věděla a co jsi plánovala?

Takhle, já nejsem zrovna plánovač, ale nějak jsem se samozřejmě připravovala a vzdělávala. Měla jsem třeba klasicky připravený kočárek a postýlku. A zrovna tohle šlo po porodu bokem. Kočárek jsem vůbec nepoužívala, protože jsem syna jen nosila, dudlík jsme vůbec nepoužívali a spali jsme všichni spolu v jedné posteli. A mě se ta představa líbila, ale nedokázala jsem si představit, jak to pak bude fungovat v praxi. Jsem za to moc ráda, že to šlo vlastně tak samo, protože jsem to vnitřně cítila, že to tak chceme a potřebujeme. 

Můžeš čtenářkám říct, jakým způsobem praktikuješ důvěrnou a respektující výchovu a jaké plody nese tento způsob výchovy dětí?

Já se snažím o to, abychom s dětmi měli mezi sebou vzájemnou důvěru, respekt a úctu. Tedy ne jen oni ke mě, ale i já k nim a hlavně i k sobě samé. To si myslím, že je strašně důležité, umět to pospojovat. Ta cesta k tomuto přístupu byla delší, nebylo to tak, že bych si řekla „a od teď to bude tak a tak“. Dokonce ani dneska to nemám zmáknuté stabilně. Pořád je to nahoru a dolů, ale to dolů už neberu jako tragédii, ale jako příležitost, při které se nejen já, ale i ty děti mohou něco naučit. 

Tím, že s těmi dětmi hodně komunikujeme, tak jednak oni dokáží komunikovat s námi, ale taky i se širším okolím. Asi bych měla říct, že mám dvě děti. Filípka, který má 5,5 roku a Sárinku, které budou v listopadu 4 roky. Takže už jsou trošku starší a dokážou si právě spoustu věcí vykomunikovat sami. A když si s něčím neví rady, přijdou mě poprosit o pomoc, a za to jsem moc ráda, že se na mě s důvěrou obrací.

Vysledovala jsi, že by byl nějaký rozdíl ve výchově syna a dcery? Musíš k jejich výchově přistupovat trošku rozdílně? A jaký mají vztah děti mezi sebou?

Já si nemyslím, že by byl nějaký zásadní rozdíl mezi výchovou dívky a chlapce, ale spíše obecně je každé dítě jedinečné. U nás jde vidět, že každý z nich je jiný. Sárinka je strašně urputná a hodně průbojná, když něco potřebuje, a je pravda, že je taková svobodnější, protože přeci jen byla druhá a také i já už jsem byla zkušenější máma. U Filípka jsem první rok nebo dva trošku tápala, než jsem se ukotvila. Když se narodil, byla jsem ještě v jiném rozpoložení a jiné hloubce znalostí, takže jsem ho vedla trošku jinak. A s tou Sárinkou už to bylo zase někde jinde, vedla jsem ji svobodněji. Takže je to neporovnatelné. 🙂 

A co se týče jejich vztahu mezi sebou… Už když jsem byla těhotná, tak jsem se snažila, aby měl Filípek kontakt s bříškem, takže mi ho mazal, povídal si s ním a byl i u porodu Sárinky – viděl jak přišla na svět. Každý na to může mít názor jaký chce, ale já to tak chtěla, bylo mi to příjemné, že tam je s námi a přišlo mi to krásné. Myslím si, že i tohle mohlo mít vliv na to, jaký spolu mají vztah dnes. 

Samozřejmě, že přišly nějaké hádky. Když měla Sárinka zhruba rok, tak se začala hlásit o slovo, takže začaly hádky a prosazování se. Filípek se s ní snažil komunikovat, ale většinou ho spíše štvala. Právě v té době jsem měla krizi, kdy jsme se hodně hádali, říkala jsem si: „panebože kde to jsem a co se to děje“. A chvilku mi trvalo, než jsem to zase dokázala uchytit a sladit to.

Takže taky zažíváš krize ve výchově?

No jasně, právě když měl Filípek ty tři roky, tak jsme se snažili naučit i tu mladší Sárinku komunikovat, i když byla ještě tak maličká. Snažila jsem se i Filípkovi vysvětlovat, proč se tak Sárinka chová, co se jí honí v hlavě, jak přemýšlí, aby to Filípek pochopil a respektoval ji. 

Slýchala jsem pak od známých, že se s dětmi nebavím tak, jak bych měla. Vadilo jim, že se s nimi bavím jako s kamarády. Ale děti pak mnohem lépe rozumí všemu, co se kolem nich děje, když s nimi o všem mluvím. Kdybych si na všechno řekla, že tomu nebudou rozumět a nemá cenu s nimi o tom mluvit, tak by pak opravdu ničemu nerozuměli a nedokázali by si nic vykomunikovat. Takže čím dřív s tím začneme, tím lépe. Je to hodně o trpělivosti, ale stojí to za to, když tam dětem pak vše správně zacvakne.

Ty jsi už naťukla, že ti někdo do výchovy kecal, nebo že se divil tomu, jak s dětmi mluvíš. Musela jsi bojovat s názory zejména starší generace, pro kterou bylo normální děti bít nebo je už v půl roce vodit do jeslí?

Určitě. Hned na začátku jsem si teprve prošlapávala cestu, ten směr, jakým jsem se ve výchově chtěla vydat. Takže jsem si nebyla úplně jistá a okolí to samozřejmě vycítilo, že někdy pochybuji. Takže si myslím, že hlavně kvůli tomu, že jsem si nebyla jistá, jsem se setkávala s různými neshodami a narážkami. Dnes už si za sebou stojím, už tedy dokážu lépe reagovat a argumentovat, řekněme s jinou energií.

No a samozřejmě s kým jsem to nejvíce řešila byla moje maminka. Myslím si, že ona v tu dobu nechtěla jít proti mě a proti tomu, co dělám, ale že o mně měla prostě strach, jako o své dítě. Nebyl v tom strach o to, jak vychovám své děti, ale bála se o mně, když jsem se vydala tou jinou cestou. Viděla, že mi někdy docházela energie, že jsem byla vyčerpaná a na pokraji sil, protože to samozřejmě bylo náročné s dvěma malými dětmi po sobě. Já jsem se samozřejmě bránila a hádala se s ní, aby se tak se mnou nebavila. A bylo to špatně, měla jsem respektovat její názor. Tehdy jsem ale jinak reagovat nedokázala.

Takže to vnímáš tak, že až v momentě, kdy jsi stála sama za sebou a byla si jistá tím, co a jak děláš, tak sporů s ostatními ubylo?

Přesně tak. Napadla mě ještě další situace. Když začaly příkrmy dětí, tak jsme se také vydali jinou cestou, bez cukru. A sama jsem si prošla několika výzvami, kdy jsem se stravovala úplně bez cukru. Během prvních dvou výzev, na jaře a na podzim, jsem zase sama pochybovala, byla jsem protivná a nesvá. Když se do mě máma navážela, co blbnu, tak jsem na ni útočila, aby mi do toho nekecala. Ale postupně, když jsem viděla ty skvělé výsledky, tak jsem si byla jistější a jistější. Bylo to pak i vidět, vyzařovalo to ze mě, že to funguje a jsem tak spokojená. A už nebylo třeba dál někomu něco vysvětlovat a obhajovat se. A podobně to je i s výchovou.

A kdy došlo k tomu, že ses rozhodla svůj přístup k výchově sdílet s dalšími maminkami? Co tě k tomu vedlo?

Jednak jsem toho byla tak plná, tak moc mi to dávalo smysl, viděla jsem, že to u nás funguje, že jsem si to nechtěla nechávat jen pro sebe. No a druhá věc je, že jsem někdy na hřištích potkávala maminky, které si to rodičovství neužívaly. Samozřejmě nikoho nehodnotím, mohly mít špatné dny, ale bylo vidět, že nejsou rády, že jsou maminkami. A mě to přišlo líto, protože rodičovství nemusí být jen dřina, ale dá se to – si to s těmi dětmi i užívat. No a začalo se stávat, že mě kamarádky prosily o rady, ptaly se mě jak zvládám a řeším určité situace.

A motivovalo mě samozřejmě i získání časové svobody a vlastní seberealizace.

Popíšeš tedy čtenářkám, co pro maminky děláš a jakým způsobem jim ve výchově dětí pomáháš?

Na Facebooku jsem vybudovala uzavřenou komunitu Dětem důvěrným průvodcem, kde sdružuji rodiče, kteří se zajímají o respektující výchovu. Tam si společně povídáme o situacích, se kterými si nevíme rady a sdílíme své zkušenosti. Podporujeme se vzájemně v tomto způsobu výchovy, která je náročnější a je hlavně o trpělivosti. V této skupině dělám pravidelné výzvy, naposledy na emoční inteligenci, předtím třeba na automatické reakce, které nás rodiče ovlivňují. Všechny výzvy jsou ke stažení i na mém webu a aktuálně mám v plánu i bezplatný webinář Respektuji tebe i sebe. Letos jsem spustila i online kurz, jehož první běh se uskutečnil v létě a další plánuji na listopad. 

Jakým způsobem pečuješ o sebe? Co děláš ve svém volném čase bez dětí?

Mít čas pro sebe je moc důležité, je to vlastně už součást té respektující výchovy, respektovat i sebe a své potřeby. Vždycky jsem tíhla ke sportu a to mi zůstalo i po obou porodech. Jednou týdně chodím na pole dance, tomu se věnuji už devátým rokem. Pořád mě to baví. Dříve jsem závodně plavala a je pravda, že jsem byla dost výkonově zaměřená, teď už si ten pohyb více užívám, protahuji se a cvičím jógu. Ráda tancuji a poslouchám hudbu, to mě taky hodně nabijí. Hodně mi pomáhá i dýchání nebo třeba chůze naboso. 

A jak se vzděláváš a rozvíjíš v oboru, kterému se věnuješ?

Hodně mě ovlivnila a inspirovala například Zdeňka Šíp Staňková a její projekt Děti jsou taky lidi, spolupracovala i se Svobodou učení. Zabývá se právě rozvojem nejen dětí, ale i rodičů. Vypíchla bych třeba ještě dvě knihy: Vychováváme děti a rosteme s nimi a Respektovat a být respektován.

Prozradíš nám, jestli se plánuješ po rodičovské dovolené vrátit do zaměstnání nebo máš nějaké jiné plány?

Teď od září jsem nastoupila 1x týdně jako průvodce do Svobodně školy v Liberci. Je to škola, do které budeme přihlašovat i naše děti jakmile se z Prahy přestěhujeme do Liberce. Takže se vydám touto cestou, ale nebudu pracovat na plný úvazek, protože bych ráda byla více času doma se svými dětmi.

Můžu tě na závěr poprosit, jestli bys čtenářkám předala nějaký svůj vzkaz a poselství?

Určitě. Já mám takové své motto: „Žij hezky s dětmi, ony se přidají!“

To mi dává velký smysl. Děti totiž potřebují hlavně pozitivní vzor a příklad. Sama jsem se o tom mnohokrát přesvědčila. Bylo období, kdy jsem si manželovi stěžovala, že je Filípek takový ukňouraný, a že už to nedávám. A manžel mi na to řekl: „A jak mluvíš ty na něj?!“. Nejdříve mě to urazilo, ale pak mi došlo, že má pravdu, že jsem taky protivná a ukňouraná a on mi to jen vrací. To byla chvíle, kdy jsem si uvědomila, jak je důležité jít dětem příkladem, to ony nám nastavují zrcadlo. Když si to přiznáme, můžeme to sice vnímat jako porážku, ale dá se s tím pak krásně pracovat.

Přesně tak, děti vnímají naši energii a kopírují naše chování. Děkuji ti za tvůj vzkaz i za tvé sdílení a přeji ti, aby se ti nadále dařilo zasazovat se o to, aby se otevíraly dveře i jiným způsobům výchovy a vzdělávání dětí.

Já taky moc děkuji za pozvání! Mějte se krásně!

Pokud vás oslovil životní příběh Petry nebo respektující výchova, zvu vás na web www.pespulka.cz a do skupiny Dětem důvěrným průvodcem.

Budu se těšit na Vaši zpětnou vazbu.

Případné otázky, ať už na Petru nebo na mě, mi napište na mail: katka@lovehappens.cz