Máte rády lidské příběhy?

Proběhlo další živé vysílání rubriky ROZHOVORY, ve kterém jsem uvnitř Motivační skupiny LOVE HAPPENS představila druhou inspirativní ženu – cyklickou lektorku Katku Marešovou.

Pojďte ochutnat příběh Katky. Pro mě osobně je velmi podnětný a obohacující, nejen co se týče inspirace, ale i spoustou hodnotných informací.

Katka je mámou čtyř dětí narozených během čtyř let. Bude s námi sdílet svůj příběh, jak se z vyčerpané matky, která přežívala ze dne na den a bála se sama sebe, postupně stala sebevědomou a šťastnou ženou, která září radostí a energií, plní si své sny a žije svou rodinou, prací, která ji naplňuje, a přítomným okamžikem. Podělí se s námi o to, jak se před šesti lety ocitla na dně, jak se jí podařilo od něj odrazit, kam ji to vyneslo a jaké kroky cestou musela udělat.

Katka je certifikovanou lektorkou projektu Cyklická žena a pomáhá ženám i dívkám naučit se rozumět svému tělu a jeho proměnlivým potřebám, zamilovat si svou menstruaci, a využívat darů a schopností, které ženě přináší její cyklická podstata. Pořádá cyklické kurzy pro dospělé i prožitkové semináře pro děti a dospívající.

Rozhovor jsem vysílala živě uvnitř Motivační skupiny LOVE HAPPENS ve středu 17. srpna 2022. Pokud jste jej nestihly, stále je ve skupině k dispozici záznam a připravila jsem pro vás i tento přepis rozhovoru, ve kterém bude Katka sdílet svou životní cestu, podělí se s námi o své tipy i zkušenosti a nakousneme i intimní holčičí téma, které je náplní její současné práce.

ROZHOVOR S INSPIRATIVNÍ ŽENOU

KATKOU MAREŠOVOU

Ahoj, Kači! Moc si vážím toho, že jsi přijala pozvání k tomuto rozhovoru. Upřímně se na tvé vyprávění moc těším.

Můžeš se na úvod čtenářkám v krátkosti představit?

Zdravím vás, milé čtenářky! Jsem moc ráda, že jsem tady a děkuji, Kači, tobě za pozvání, vážím si toho a už se moc těším, co tady společně nasdílíme.

Jmenuji se Katka Marešová a jsem máma čtyř úžasných dětí narozených během čtyř let. Jsem nadšená tanečnice a certifikovaná lektorka projektu Cyklická žena. Posledních pět se intenzivně věnuji tématu ženské cykličnosti, ale začala jsem někde úplně jinde. Začala jsem, jak tomu s oblibou říkám, jako hodná a usměvavá jedničkářka. Myslím si, že tuto nálepku si s sebou nese spousta žen a těžko se jí zbavujeme, ale je ohromně osvobozující se jí pustit. Mě osobně k tomu pomohla spousta věcí a ta cykličnost to vlastně jen završila.

V jakém momentu tedy došlo k té změně? Co to spustilo?

Tím prvním přelomem bylo mateřství, které u mě přišlo takto rychle za sebou. Což bylo úžasné, ale velký záhul, hlavně v těch prvních měsících a letech. 🙂 Teď mají děti od 6 do 10 let, takže už jsem vysmátá. 🙂 Ale ten začátek byl opravdu náročný a právě tam přišel můj hodně tvrdý dopad na zadek, a to jak v rovině fyzické, tak i psychické. Já jsem byla opravdu už tak unavená, že jsem myslela, že ani nedokážu vstát z postele, že ani nezvednu telefon. Ta fyzická únava se u mě projevila bolestí paží. Jednoho rána jsem se probudila a prostě jsem nemohla pohnout rukama. Přitom jsem se ale musela nějak postarat o všechny děti. Tehdy jsem udělala hrozně důležitou věc. Večer jsem se vydala na hodinu jógy, samozřejmě jsem nebyla schopná cvičit, ale jen jsem ležela na podložce a vnímala tu okolní energii. Na konci mi lektorka, má kamarádka, ukázala energetizační cvičení právě na mé paže. Bylo to jen na tři minutky a následující dny jsem cvičení prováděla. Za tři dny byla ta bolest pryč a já s nimi zase mohla normálně hýbat.

Ale to hlavní, co se tehdy stalo bylo to, že jsem z toho módu přežívání den za dnem, včetně těch nekončících náročných nocí, už za týden přešla do stádia, kdy už jsem si to mateřství zase začala užívat. A stačilo k tomu tak málo – ta pravidelná vědomá pozornost věnovaná sobě, která se na začátku počítala opravdu na minuty. To byl takový první zlom po prvním propadu. Ten druhý propad na dno byl více psychického rázu. 

Vlastně šlo o to, že jak toho na mě bylo moc – ty děti křičely a pořád něco chtěly, já byla vyčerpaná už jen po samotných porodech rychle za sebou i po neustálém kojení – tak jsem v sobě měla nahromaděnou frustraci. Stávalo se mi, že v těch chvílích vyčerpání a frustrace jsem měla chuť s dětmi mlátit o zem, nebo do nich kopat a toho jsem se samozřejmě lekla a bála jsem se, že se někdy neudržím, že tyto pocity nebudu mít pod kontrolou a že jim opravdu ublížím. V té době jsem vážně přemýšlela o tom, jestli se nemám nechat odvézt do blázince a předat děti někomu, kdo se o ně postará. Nicméně jsem to nakonec neudělala a vydala jsem se jinou cestou.

Ta cesta byla o tom, že jsem si své pocity a emoce pojmenovala. Jelikož ráda píšu, začala jsem si své myšlenky zapisovat do deníku. A už jen to, že jsem to dala na ten papír, mi moc pomohlo ty emoce uvolnit. Dalším krokem pak bylo, že jsem to zprávou pošeptala i své kamarádce a ona mi odpověděla, že to má stejně, že je to v pořádku a neodsoudila mě. A postupně jsem se o tom naučila mluvit i v ženských kruzích a skupinách na internetu. Po roce jsem o tom napsala článek – i skrze strach, co si o tom druzí řeknou, jestli se se mnou budou chtít dál vídat a jestli mi někdo svěří své děti. 🙂 Ale naopak jsem zjistila, že to sdílení je strašně léčivé, jak pro samotnou ženu, která sdílí, tak i pro posluchačky. Buď si ta posluchačka řekne, „uff nejsem v tom sama“ nebo se ujistí v tom, že na tom třeba ještě není tak zle a mohlo by to být ještě horší. 🙂

I proto si vážím toho, co děláš a přijala jsem pozvání k rozhovoru s tebou. Jsem ráda, že vytváříš ten bezpečný prostor a sama sdílíš, protože to sdílení má smysl. Když totiž my ženy upustíme od vzájemného soupeření a porovnávání, a začneme sdílet a spolupracovat, tak to má velkou sílu. Založila jsem proto pak i blog o těch stinných stránkách mateřství a postupně jsem začala pořádat kurzy pro ženy.

Moc ti děkuji za tvou otevřenost a sdílení. Smekám před tebou obrovský klobouk nejen za to, že jsi zvládla čtyři děti tak rychle po sobě, ale i za to, že jsi v sobě našla tu sílu, zvědomila sis ty pocity a emoce a vydala se na cestu osobního rozvoje. Přesně jak říkáš, už jen to psaní má silné terapeutické účinky, ale zejména to sdílení je hlavní myšlenka, která stála za tím, proč jsem vytvořila projekt LOVE HAPPENS a proč jsem se vydala i cestou těchto ROZHOVORŮ. Také věřím v sílu sdílení. Je důležité vědět, že v tom ta žena není sama, a že může získat motivaci, inspiraci a podporu na své životní cestě. 

Jak jsi na své transformační cestě postupovala dál, setkala ses s nějakými překážkami? Co na to tvé blízké okolí?

Myslím si, že obecně jsme si největší překážkou my samy. Ono to vypadá, že ty překážky přichází zvenčí, ale ty klacky pod nohy si opravdu házíme samy. 🙂 Takže dalším krokem a způsobem, jak jsem začala pracovat se svými potlačovanými emocemi, byl návrat do dětství, kdy jsem byla zvyklá své emoce a pocity vyjadřovat tancem. Začala jsem tedy znovu po mnoha letech tancovat. Jenže to bylo pořád v tom období, kdy jsem byla strašně unavená, takže to nebylo o tom, že bych někam chodila tančit, nebo si doma hodiny trsala, ale já jsem vlastně jen ležela s hudbou v uších a tančila jsem si tak nějak v duchu, přesně tak jako děti, které mě denně inspirují – naprosto intuitivně bez nějakého studu a předsudků. Takže dupou, křičí a bouchají pěstičkami. To vše jsem do toho tance zakomponovala. Často jsem se pak chodívala takto vyřádit i do sklepa – a někdy jsem ani do toho sklepa nedošla! 🙂

A osvědčilo se mi, že čeho se nejvíce bojíme, z toho se stane náš největší dar. Takže svůj strach ze sebe samé jsem vyjadřovala tancem a začala jsem to učit a předávat dál. Před dětmi jsem tanec sice učila, ale tentokrát jsem se vydala trošku jiným směrem, s jinou energií a poselstvím. Už nepracuji jen v úzkém kruhu, ale jezdím se svými tanečními kurzy a semináři celorepublikově pro širší veřejnost. Krásně se tak ukázalo, že mé vyhoření vedlo k nádhernému projektu, který pomáhá druhým. A také jsem došla k tomu, že když mi zrovna není do smíchu a je mi blbě, tak už vím, že to má hlubší význam a smysl. Bez toho, abych dál pátrala po příčině už zkrátka vím, že mě to zase obohatí a jsem vždy zvědavá, jaký dar mi to přinese tentokrát.

Tohle uvědomění mi pomáhá procházet různými krizemi a zkouškami života. Častým příkladem, který známe my všechny, co máme děti, je, že když se rozhodneme věnovat čas sobě a svým koníčkům, jako na potvoru nám děti onemocní. Dříve neřešitelná katastrofa a naše plány šly do háje. Dnes už k tomu přistupuji jinak. Dnes už je pro mě v pořádku, že půjdu ke kadeřnici nebo na jógu, i když jsou děti nemocné. Bez výčitek.

Je to jedna z věcí, které vysvětluji ženám na svých kurzech. Vnímám tři úrovně tohoto procesu. Za prvé si uvědomit své potřeby. Zjistit co vlastně potřebujeme. Za druhé, když už to víme, tak si pro to vytvořit prostor, že tu potřebu můžeme zrealizovat. A za třetí, že si to přestaneme vyčítat – to právě bývá nejtěžší. Například hlavní potřebou naší menstruační fáze je odpočinek. Takže fajn, jsem unavená a potřebuji odpočívat, zajistím si hlídání dětí. A co se děje v poslední fázi, když pak ležíme? Vynoří se nám v hlavě ty výčitky: „neměla bych raději využít ten čas k mytí oken nebo k práci?“. A o tom je ta práce – vyzkoušet to jednou, dvakrát a znovu, abychom zjistily, že i bez nás se to zvládne, že nemusíme všechno. Ale ta změna není ze dne na den, je to delší proces, který vyžaduje sebepoznání a sebepřijetí.

Myslíš si tedy, že ta hlavní změna, která proměnila i okolnosti a prostředí kolem tebe, proběhla právě ve tvém vnitřním nastavení?

Ano, my jsme svého štěstí strůjcem. Ono to může vypadat, že mě okolí nepodporuje, nebo že se celý vesmír zbrojí proti mě, ale myslím, že si opravdu za vše můžeme samy, je to o té vnitřní práci. Což je na jednu stranu super, že si to můžeme samy ovlivnit, ale je to hodně těžká a dlouhodobá práce.

Zmínila jsi velké množství úžasných AHA momentů a uvědomění. Který pro tebe je tím nejsilnějším?

Ten úplně první ke mě přišel skrze projekt NEVÝCHOVA, do kterého jsem se přihlásila, myslím, po dvou dětech. 🙂 Tam jsem poprvé slyšela o tom, že má žena–máma taky nějaké své potřeby. A ta cykličnost to pak prohloubila v tom, že jsem pochopila, jak se naše ženské potřeby v čase mění. To přijetí toho, že je v pořádku mít každý den nebo týden jiné potřeby, to byla prostě největší úleva. V komunitě NEVÝCHOVY jsme si pak sdílely knížku Návod na ženy a tam jsem poprvé viděla černé na bílém, že ženy jsou proměnlivé, a že je to tak v pořádku. Do té doby jsem měla vizi takové té vyzenované a stále usměvavé a spokojené ženy, a bylo úlevné najednou zjistit, že to tak nemusí být a je v pořádku, když jsem občas naštvaná nebo frustrovaná. To byl můj nejsilnější převrat a slýchám to i od druhých žen v kurzech, jak je úlevné, když to „musím být“ a „měla bych být“ odhodíme a přijmeme se takové, jaké jsme.

Domníváš se, že právě tento moment a toto uvědomění odstartovalo tvou cestu k sebelásce? 

Určitě ta NEVÝCHOVA a cykličnost byly důležitými stavebními kameny mé sebelásky, kterou se stále učím. Ale musím zmínit opět ty děti. Ony ty děti nechodí pořád usměvavé a že by nás jen hladily, ale naopak, jako mámy je musíme přijímat ve všech jejich podobách, náladách a projevech. Právě tehdy je hodně důležité budovat sebelásku, abychom byly schopny té bezpodmínečné lásky vůči dětem. Děti pro mě tedy byly tím úplně prvním impulzem k pěstování sebelásky.

A jakým způsobem praktikuješ sebelásku? Podělíš se s námi o nějaké své sebeláskové návyky a rituály?

Nejvíc tím, že jsem se naučila naslouchat sama sobě a vyhovět si, uspokojovat své potřeby. Nejen, že už vím, co mé tělo i duše potřebuje, ale jsem schopna si pro to vytvořit prostor a užít si to už bez těch výčitek. A číslo jedna mi určitě přijde vědomý čas pro sebe, nejen v tom mateřství, ale obecně by si ženy měly najít čas jen pro sebe, věnovat ho svým vlastním potřebám. Já ten čas věnovala na začátku tomu cvičení paží a pánevního dna, práci s energiemi a dechem, nebo každé ráno, když se probudím, tak poděkuju za to všechno co mám, co jsem a čeho se mi dostává. Začínala jsem fakt na pár minutách denně, dnes už si jich věnuju mnohem víc. Ale už jen těch pár minut v mém životě udělalo obrovský rozdíl. Dneska už to navíc nemám jen tak, že ráno odvezu děti a pak si cvičím, zahraju na piáno, něco si napíšu a usedám k práci, „odkroutit si několik hodin“ a pak zase nějaký koníček. Ale naučila jsem se vnímat ten čas pro sebe jako součást své pracovní doby. Součástí mé pracovní doby je nejen vytvářet své rodinné zázemí, ale i to ženské komunitní. A abych v tom byla úspěšná, potřebuji nejprve nasytit sebe. Takže to, že se starám o sebe je už součástí mé pracovní doby. Pak už je jedno, čím to vyplním. 

Například vloni jsem oslavila 40. narozeniny a k nim jsem si nadělila spoustu dárků. Mimo jiné jsem se naučila hrát na piáno, objednala jsem si individuální lekce společenského tance a další podobné maličkosti, pro někoho možná velké věci. Ale takové zážitky a sebeláskové rituály si už dopřávám.

To je úžasné! Já právě na tvém profilu viděla, že jsi oslovila tanečníka ze StarDance Dominika Vodičku. Poděl se s námi, jaký to byl zážitek?

To je hezké téma, tak u toho pojďme chvíli zůstat. 🙂 

Já miluji tanec jako prostředek sebevyjádření i jako nástroj komunikace se světem. Současně jsem ale hodně introvertní a i když jsem tancovala ve skupinách nebo jsem sama vedla taneční lekce, nezažila jsem to propojení muže a ženy při tanci. Takže jsem toužila po tom, abych se mohla uvolnit a nechat se vést. Samozřejmě, na začátku se člověk musí pár kroků naučit, ale pak už o nich vůbec nemusí přemýšlet, protože ten muž mě povede. Dominik je úžasný taneční partner, krásně mě vedl. Měla jsem pocit, jakoby ani nic nedělal a já přesto věděla, kam se otočit a co udělat. No teď mě napadá, že je to krásná paralela k životu. V tom je vlastně ta největší euforie a extáze, když se do života můžeme uvolnit a nechat se vést, to je fakt největší pecka. Dominika určitě moc doporučuji, má krásné hnědé oči, čehož jsem si vlastně všimla až napočtvrté. 🙂 Možná to bude tím, že jsem poslední lekci měla právě v ovulační fázi, kdy žena vnímá muže trochu jinak. 🙂

Ty jsi už na začátku při představení řekla, jakým tématem se při své práci zabýváš. Můžeš nám říct, jakým způsobem teď aktuálně ženám pomáháš a co tvá práce obnáší?

Tím tématem je ženský cyklus. Jak už jsem řekla, na základě knihy Návod na ženu jsem začala více vnímat potřeby a změny svého tělo během cyklu, vlastně už po těch čtyřech porodech jsem sledovala, co se s mým tělem děje. A díky té knize jsem pochopila, proč se to cyklicky opakuje. Napsala jsem pak článek o tom, jak se ze mě stala cyklická žena a cyklická máma. Ten jsem poslala Daně Sofii Šlancarové, která je takovou hlavní propagátorkou projektu Cyklická žena u nás. A jí se to líbilo a oslovila mě, abych se stala lektorkou. A tady bych vypíchla další důležitou zkušenost. Bylo mi řečeno, že budu muset absolvovat každý den 1 hodinu výuky na skypu. Nebo když jsem se účastnila kurzu Hormonální jógové terapie, požadovalo se, abych každý den v kuse 30 minut cvičila. A já se smála, kde asi tak na něco takového vezmu čas se čtyřmi dětmi. Ale ono se to vždycky nějak udělá, toho času máme vlastně spoustu a je jen na nás čemu dáme prioritu a pozornost. Takže jsem prošla ročním výcvikem Cyklické ženy a stala jsem se cyklickou lektorkou. Nejdříve jsem začala učit dospělé ženy, ale když se opakovaly reakce „kdybych tohle věděla dříve“, došlo mi, že přece není potřeba čekat do nějaké třicítky nebo čtyřicítky.

A tak jsem se pustila do šíření osvěty mezi děti a dospívající dívky. Cykličnost totiž začíná už 1–2 roky před první menstruací. Začala jsem učit na školách a postupně mě oslovovala různá rodinná, mateřská a komunitní centra, ale i mé kamarádky a kamarádky kamarádek. Kurzy pro dospívající jsou hlavně o proměnách dívky v ženu, ale dělám i kurzy pro mámy a dcery, kde už je to o intimnějším sblížení a společných prožitcích. Pandemie do toho samozřejmě hodila vidle, a tak jsem v předešlém půl roce pracovala na tom, abych své kurzy překlopila do online prostředí. Napsala jsem eBook Cyklická máma, který ženy seznamuje právě s jejich cyklem a fázemi, jak je mohou využívat ve svém životě i mateřství. Mám další vize a nápady, kam svou práci chci posouvat, ale samozřejmě mám čtyři malé děti, takže jdu opravdu pomaloučku krůček po krůčku.

Kdyby se tedy některá ze čtenářek chtěla dovědět více o kurzech, které nabízíš – jak prezenčně, tak i online – kde může najít potřebné informace?

Na mém webu www.katkamaresova.cz najdete veškeré mé aktivity a projekty, které dělám. Na začátku to bylo tak, že jsem sama vypisovala termíny kurzů, ale dnes mě klientky samy oslovují, abych na nějaké akci prezentovala své kurzy a semináře, což mi vyhovuje mnohem více. Ale třeba 17. září 2022 bude probíhat kurz pro mámy a dcery v Praze a zhruba o dva týdny později i seminář pro ženy Cyklická máma. V online formě na webu najdete zdarma ke stažení i další mou e-knihu 12 tipů, jak být doma v pohodě po celý měsíc, což je takový úvod do cykličnosti, a na něj navazuje právě praktický eBook Cyklická máma, který obsahuje už i praktická cvičení a meditace.

Mimo to jsem začala natáčet i webináře na různá témata, která souvisí s cykličností, nebo nedávno jsem natočila i webinář o hubnutí po porodu, protože i ta chuť k jídlu a pohyb úzce souvisí s naším cyklem. A pravděpodobně ještě v září budu natáčet s Adélkou Kazdovou na téma přirozené antikoncepce, což je velké téma, které maminky řeší a s čím se na mě často obracejí.

Osobně vidím velký smysl v tom, co děláš a jak ženám pomáháš. Já sama jsem tímto tématem takřka nepolíbená. Respektive políbená jsme asi každá od puberty, kdy se nás to začne týkat, ale málokdy si dokážeme přiznat a zvědomit své silné i slabé stránky v jednotlivých fázích cyklu. Je proto úžasné, že se zasazuješ o šíření této osvěty, protože velmi úzce souvisí s vlastním sebepřijetím, které je důležitým základem sebelásky.

Přesně tak, přijímat se ve své proměnlivosti se všemi svými, i těmi stinnými, stránkami je velmi důležitou součástí sebelásky. Stejně jako ty své děti miluju, když zlobí, tak i sebe miluju i když třeba v premenstruační fázi vyvádím. 🙂

Mohla bys závěrem čtenářkám předat nějaké poselství, důležitou myšlenku nebo vzkaz?

Já už jsem to vlastně zmínila, ale znovu to vypíchnu. To úplně nejdůležitější je podle mě věnovat si vědomý čas. A i když se vaše plány zhatí, nesmíte to zabalit. Každý den si za všech okolností lze najít alespoň 5 minut času. Vyplňte je tím, po čem budete nejvíce toužit. A to se samozřejmě v průběhu cyklu může měnit. Někdy můžete 5 minut využít tak, že si v klidu sníte čokoládu, nebo že si přečtete zajímavý článek, nebo si pustíte písničku a zatančíte si. Důležité je si ten čas věnovat pravidelně, ale nenutit se do něčeho, co „musíte“ a nesnažit se zvládnout všechno. Poslouchejte své tělo, po čem touží, vyhovte mu a respektujte svou proměnlivost.

A taky mám zkušenost, že když to pravidlo přijmeme v sobě, pak i to naše okolí s tím nemá problém. Ono to totiž může vypadat, že okolí něco nepřijímá a neschvaluje, ale ve chvíli, kdy si řekneme „ANO, mám menstruaci a můžu si teď lehnout, nemusím umýt okna a nemusím dělat teplou večeři“ a když tomu budeme samy věřit, pak i to naše okolí to bude respektovat a přijímat. Děti si prostě namažou rohlík, sami hadříkem pošudlají okna a nic se nestane.

To je úžasný vzkaz, moc ti za něj děkuji. A ještě jednou ti moc děkuji za to, že jsi přijala pozvání k tomuto rozhovoru i během své dovolené, moc si toho vážím. 

Já moc děkuji tobě nejen za pozvání, ale jak už jsem říkala, tak za tvou práci a tuto rubriku – to sdílení, propojování a otevírání příběhů i 13. komnat je prostě úžasné. 

Pokud vás oslovil životní příběh Katky a zaujalo vás téma její práce, zvu vás na web www.katkamaresova.cz.

Budu se těšit na Vaši zpětnou vazbu. Případné otázky, ať už na Katku nebo na mě, mi napište na mail: katka@lovehappens.cz

Katka 💛