MLUVÍTE SPROSTĚ?

Často v sobě máme potlačený vztek, pocity křivdy a frustrace – není divu, že pak mohou vznikat úzkosti a deprese, dokonce se mohou ještě prohlubovat. Budeme-li dlouhodobě potlačovat své emoce – zejména ty negativní, začnou v nás zahnívat a somatizovat se.

A to už bývá fakt průser!

Kolikrát jste už někoho ve svém okolí chtěli poslat do prdele nebo kolegyni počestovat nadávkou „ty krávo jedna“! Ale sprosté slůvko jste v rámci dodržení etikety a zásad slušného chování spolkly… V našem těle ale všechny negativní emoce jako energie putují dál, nabalují se na sebe, houstnou a somatizují se. Mohou zasáhnout orgány a spolu se stresem páchají v našem těle opravdu velké škody! 

Zkuste si spočítat, kolikrát za život – co za život, za týden nebo i za jediný den jste sprostá slova polykaly? Kolik sraček, bolesti a hněvu jste v sobě za tu dobu nasbíraly?

Kdo mě zná, tak ví, že pro nějakou tu nadávku nechodím moc daleko. 🙂 A pokud se vyskytuji v okolí, které už asi běžně žije jen mezi krávami a kretény, dost často se nechávám strhnout a nadávkami už vůbec nešetřím.

No a takto vlastně vznikla myšlenka provést malou anketu na sociálních sítích mezi vámi – ženami, které se učí sebelásce! 🙂 (s výsledky mého průzkumu vás seznámím níže)

Minulý týden jsme na terapeutickém výcviku měli praktické ukázky terapií. Spolu s dalšími třemi studentkami jsme na sobě navzájem trénovaly terapeutické techniky. Zrovna jsme s kolegyní dokončovaly cvičné sezení, když se z vedlejší místnosti vyřítila naše lektorka s jednou ze studentek. Simonka měla přijít před zrcadlo a říct před námi nahlas, co se jí na sobě líbí. Samozřejmě na nás koukala a stála beze slova zarytě na místě. Já se tehdy neudržela a začala hrát scénu z filmu Kokosy na sněhu:

„Vidím hrdost. Vidím sílu. A vidím pořádnýho chlapa, který se s ničím a nikým nesere!“ 

Všechny jsme vyprskly smíchy! 🙂 A věřím, že se na mě Simonka snad nezlobí, ale aspoň to uvolnilo atmosféru, když se tak strašně styděla a bála se cokoliv říct. Prostě mě to naprosto spontánně napadlo a s odstupem času se tomu pořád musím smát, byl to nádherný moment… 

Lektorka se toho hned chytla a zeptala se Simonky: „Mluvíš sprostě?“

„Ježiši ne, to se přece nehodí,“ vyděsila se Simča.

„To si děláš prdel, to si nikdy neulevíš? Nepošleš třeba chlapa do prdele?“ vyděsila se pro změnu naše lektorka. 

„No ne, fakt to asi neumím,“ vysvětlila Simča.

„Ale hovno neumíš! To víš, že umíš! Co uděláš, když se jebneš loktem do futer?“ ptá se lektorka.

„No, to ani nevím, ale doma jsou děti i manžel, tak asi jen nějak syknu…“ odpovídá Simča.

„Kurva, tak s tím musíme něco udělat. Posaď se tady!“ ukáže lektorka na židli vedle nás a pokračuje: „… a teď řekni KURVA.“

Simča si schovala obličej do dlaní a začala se chichotat, že to tady před námi fakt neřekne.

„Ale řekneš! Řekni KURVA!“ rozkáže znovu lektorka.

Simča pak šeptem pod mikinou: „kur…va“. 

S holkama jsme neudržely smích a pak jsme se spolu s lektorkou mezi sebou začaly bavit sprostě, abychom Simču pozitivně motivovaly a přesvědčily ji, že to není žádná ostuda. No ostuda… kdyby nás slyšeli dělníci nebo havíři, mohli by se jít z fleku zahrabat. 

Náš kurz se ten den stočil k práci s emocemi a jejich uvolňováním. Zkoušely jsme si další cvičení a techniky a mě se z této dvouhodinovky odcházelo strašně těžce. Cítila jsem se tak dobře a uvolněně… Všechny sračky byly pryč, všechny se rozplynuly v těch nadávkách! Fakt úlevná terapie! 🙂

A Simča dostala domácí úkoly, třeba vás inspirují:

1. Doma v koupelně se před manželem i dětmi zamykat a začít se nahlas chválit před zrcadlem, trénovat tak svou sebelásku a posilovat sebevědomí.
2. V autě vědomě nadávat kdykoliv ji na cestě někdo naštve nebo když ji rozruší nějaká nečekaná situace.
3. Vést si deníček sprostých slov – vymyslet každý den několik sprostých slovních spojení a nadávek, a číst si je pak po sobě nahlas.

No a co jsem touto historkou chtěla říct? Že je to ověřený fakt – mluvit sprostě je zdravé! A potvrzuje to i řada terapeutů a psychologů. Sprosťárny v našich životech mají celou řadu pozitivních a zajímavých funkcí, o kterých ale většinou vůbec nepřemýšlíme.

Před pár lety psycholog Zbyněk Vybíral shromáždil celkem devět důvodů, proč lidé mluví sprostě a nadávají. Mezi ty pozitivní patří právě uvolnění napětí a pocitu frustrace, povzbuzení a dodání si sil a v neposlední řadě nám nadávky pomohou překonávat strach a úzkost. Když budeme ventilovat své zklamání, vztek, hněv a podráždění, v psychologii se mluví o „odčerpání agrese“. Je to podobné jako s výkřikem. Křičení je zvukově intenzivnější výdej energie a nadávka naopak obsahově. Když při nadávání zvyšujeme hlas, vlastně tím ještě zdvojnásobujeme intenzitu účinku. 

Navíc, když nadáváme, získáváme pocit, že jsme silnější. Když si řekneme „Nemám na to,“ pak jednoduše zvýšíme pravděpodobnost, že na „to“ opravdu  mít nebudeme. Když si řekneme „Mám na to“, je to už jiné. A když se hecneme stylem „Já na to, kurva, mám,“ tak ještě zintenzivníme své vnitřní povzbuzení.

Sprostá slova zkrátka mají úlevný, očistný i posilující účinek.

Jsou zaručeným prostředkem, jak vyjádřit štěstí či smutek, stres, strach, překvapení, ale i nadšení. Když o něčem prohlásíme, že to bylo „kurevsky dobré“, je každému bez dalšího vysvětlování naprosto jasné, že se jednalo o skvělý a nezapomenutelný zážitek. Podle psychologa Johna Grohola se nám pomocí sprostých slov otevírá i cesta, jak zdůraznit, co vlastně máme na mysli, o co nám přesně jde. Vyjádřit to, na co nám někdy slušná mluva prostě nestačí.

Sprostá slova také fungují jako analgetikum. Pomáhají nám lépe zvládat bolest. Určitě z vlastní zkušenosti víte, co z vás vyletí, když se praštíte do brňavky nebo si ukopnete palec o roh postele. Potvrzuje to i řada vědeckých studií. V jednom z experimentů, které provedl psycholog Richard Stephens na Keele University v Anglii, měli studenti strávit nějakou dobu s rukama ponořenýma v ledové vodě. Část studentů, která byla vyzvána, aby při máchání v ledové lázni vykřikovala vulgarity a nadávky, dokázala snášet tuhle nepříjemnou a bolestivou proceduru dvakrát déle než druhá skupina, která nadávat nesměla.

A podobné je to i s bolestí duševní. Pokud je příčinou naší frustrace druhý člověk, nadávka v tomto případě funguje jako společensky přijatelnější mechanismus, jak uvolnit nahromaděnou agresi. A je určitě bezpečnější dotyčného označit za hajzla a poslat ho do prdele než ho fyzicky napadnout. Podle psychiatra Neela Burtona ostré slovo působí také jako varování, že druhý už zachází moc daleko, nastavujeme si tak vlastní hranice. 

Takže: není zdravé potlačovat své emoce! Naopak je zdravé je vědomě uvolňovat a jednou z forem může být i nějaké to úlevné sprosté slůvko.

A jak dopadla anketa? Mluvíte sprostě?

87 % z vás uvedlo, že ANO. Některé z vás do komentářů uváděly:

„Sprostě mluvím, ale jenom, když mě někdo opravdu hodně naštve. A to se tak a často nestává.“

„Jsou místa, kde by mě to ani nenapadlo. Ale naopak jsou místa a osoby, se kterými mluvíme i vulgárně a je to pro mě docela osvobozující pocit a ventil pro mé nahromaděné nasranosti..☻“

„Občas ano.“

Děkuji vám za účast v anketě i za upřímnost. A jsem moc ráda, že se své emoce nebojíte projevit i tímto velmi očistným způsobem!

PS: Pro ty z vás, kdo musíte například v zaměstnání neustále předvádět společenskou přetvářku a chovat se vždy mile a vstřícně: snažte se upouštět páru alespoň v soukromí.

Serte na etiketu a myslete na své duševní zdraví! 🙂

Zdroj náhledové fotografie: CANVA