Máte rády lidské příběhy?

Proběhlo další živé vysílání rubriky ROZHOVORY, ve kterém jsem uvnitř Motivační skupiny LOVE HAPPENS představila čtvrtou inspirativní ženu – ilustrátorku knih a lektorku španělštiny Dagmar Chládkovou.

Ženu, která musela odjet až na druhý konec světa, aby objevila sebe sama. Dáša si kdysi myslela, že věci, které v životě potřebuje umět, se naučí ve škole, a že bude žít „klasický“ život, který znala od všech lidí ve svém okolí. Myslela si to, ale nikdy tomu vnitřně nevěřila, protože cítila, že by chtěla žít nějak jinak. Po vysoké škole se dostala do Argentiny, kde se její život úplně obrátil! Naučila se spoustu věcí a konečně se spojila sama se sebou.

Dáša v Argentině objevila svůj potenciál a poslání – co ji opravdu baví, naplňuje a co vlastně vždycky chtěla dělat. Chtěla pracovat na tom, aby byl svět veselejší a hezčí, a tak začala tvořit ilustrace pro radost dětem i dospělým. K tomu všemu ji dovedla právě španělština, protože jak sama říká, člověk se s tímto jazykem naučí víc než jen slovíčka, ale přijme zároveň i styl života. Tu radost a lehkost, která je pro španělsky mluvící národy typická.

Dáša vytváří i hravé obrázkové materiály pro děti k výuce španělštiny, protože věří ve školu hrou, a že učení jazyka není jen o biflování. Věří, že s tou správnou motivací společně se zábavnou formou výuky se dá naučit jakýkoliv jazyk.

Rozhovor jsem vysílala živě uvnitř Motivační skupiny LOVE HAPPENS v úterý 20. září 2022. Pokud jste jej nestihly, stále je ve skupině k dispozici záznam a připravila jsem pro vás i tento přepis rozhovoru, ve kterém Dáša bude sdílet svůj životní příběh, podělí se s námi o své zkušenosti a přiblíží nám, jak vypadá život v Argentině.

ROZHOVOR S INSPIRATIVNÍ ŽENOU

DAGMAR CHLÁDKOVOU

Ahoj, Dášo! Mockrát děkuji, že jsi přijala pozvání k tomuto rozhovoru. Podařilo se nám ho uskutečnit až na třetí pokus, snad bude stát o to více za to! 🙂

Ahoj, všechny vás moc zdravím! Ano, do třetice všeho dobrého. 🙂

Dášo, já už jsem čtenářkám nastínila, že se ti život změnil až v daleké Argentině. Můžeš se na úvod ještě krátce představit a začít své vyprávění tím, proč zrovna Argentina?

Tak já myslím, že jsi to představení zvládla perfektně. Jmenuji se Dáša. Jsem ilustrátorka a aktuálně jsem i lektorka španělštiny, to je asi to nejdůležitější. 🙂 A proč Argentina?

Protože jak se říká, láska hory přenáší a oceány taky – poznala jsem Argentince. 🙂 On je tedy napůl Španěl a napůl Argentinec. Seznámili jsme se, když jsem pracovala na Menorce. On se mnou tenkrát přiletěl žít do Prahy, ale úplně se mu tady nelíbilo, a tak navrhnul, že bychom mohli žít v Argentině. A já si řekla, proč ne?! A tak jsem letěla.

A jak vypadal tvůj život, než jsi odletěla do Argentiny?

Když jsme se seznámili, tak jsem ještě studovala vysokou školu – obor Cestovní ruch. A tak nějak jsem si pěkně v klidu žila tady v Čechách. Myslela jsem si, že dostuduju školu, že si najdu práci tady v Česku a budu žít takový klasický život. Vdám se, budu mít děti, práci a nic extra navíc. Já jsem si nikdy nemyslela, že bych žila v zahraničí a změnila si tam takhle moc svůj život. 🙂

A co to tedy znamená „takhle moc“? Co se tam změnilo?

No vlastně úplně všechno. 🙂 Jak jsem řekla, myslela jsem, že si budu žít tak nějak klasicky. Vlastně jsem nikdy ani moc necestovala, maximálně do sousedních zemí. Měla jsem vzor od svých rodičů, kteří chodili do práce od pondělí do pátku, těšili se na víkend, pak se těšili na prázdniny a nakonec se těšili na důchod. A neměla jsem vůbec představu, že bych žila diametrálně odlišně, než právě oni. A právě v Argentině jsem viděla, že se dá žít i jinak.

Když jsem se tam dostala a poznala tu spoustu lidí, kteří vedli úplně jiný způsob života, tak jsem zjistila, že to jde – žít jinak. Ale je teda pravda, že na to jsem narazila právě už na letní brigádě na Menorce. Tam lidé žijí sezónně – půl roku pracují a půl roku „nic nedělají“. A tohle zjištění bylo už tehdy něco, co naprosto otřáslo mým dosavadním životem. Protože tohle prostě nebyl vzor, který bych v Česku mohla vidět. Tak už to mě překvapilo, že se dají dělat i jiné věci, než jaké jsem znala. A potom v Argentině to bylo úplně něco jiného, tam jsem poznala další styl života.

Co jsi v Argentině na začátku dělala? S čím jsi tam vlastně letěla?

Já tam letěla hned po poslední zkoušce. Letenku jsem měla už předem koupenou, aniž bych byla vůbec přihlášená ke státnicím. 🙂 Povedlo se mi to vše úspěšně stihnout a diplom jsem si vyzvedávala snad až po roce, kdy jsme tady přiletěli na otočku. No a myslela jsem si, že si v Argentině najdu nějakou práci a prostě se dál uvidí, co a jak bude. S partnerem jsme komunikovali jen španělsky, ve škole jsem se učila španělštinu, a tak jsem byla přesvědčená, že to nebude problém. Jenže problém to byl! Na místě jsem totiž zjistila, že španělsky vůbec neumím. 🙂 Pár měsíců jsem jen poslouchala, protože místní mluvili strašně rychle a ještě rychleji měnili témata. Než jsem si v hlavě zformulovala nějakou reakci, už se bavili o něčem jiném. Začátky byly dost těžké…

Bylo ještě něco, co tě tam překvapilo?

Ono toho bylo hodně… Já jsem přiletěla do hlavního města Buenos Aires – to má stejný počet obyvatel jako celá Česká republika. A už když jsem odjížděla z letiště, překvapilo mě, jaká tam je šílená doprava, jízda v sedmi pruzích, nedodržují se předpisy, řidiči si jezdí, jak chtějí a hlavně technický stav těch vozidel byl fakt katastrofální. U nás by s takovým autem nikdo na cestu vyjet nemohl – šlo by rovnou do šrotu. Naštěstí jsem tam řídit nemusela. A přednosti v jízdě tam fungují tak, že kdo má „větší koule“, ten se tam prostě nacpe. 🙂 Takhle jsem se tam musela naučit i přecházet cestu. Obecně se v Argentině nedodržují předpisy, drží se tam rčení, že pravidla jsou od toho, aby se porušovala. 🙂 

A příjemným překvapením pro mě bylo, že tamní lidé jsou strašně otevření a milí, i vůči cizincům. Mě se tam nikdy nestalo, že by se ke mě chovali nějak škaredě. Naopak mají cizince moc rádi a jsou schopní ti jen tak, při čekání na zastávce, během pěti minut povyprávět svůj životní příběh. Jsou fakt hodně upovídaní a otevření. Nehledě na to, že jsou i velmi kontaktní, s každým se objímají a olíbávájí. 🙂 Když jsem se pak vrátila do Čech, tak to byla celkem studená sprcha, tady je to přesně naopak.

Kdy ses vlastně vrátila zpátky? A proč? 

Bylo to po osmi letech. Já jsem tam původně letěla na rok – s tím, že pak uvidíme. Ale takto, abych to vysvětlila… Argentina je strašně krásná země, ale je tam šílená ekonomická situace. Když jsem v roce 2011 přiletěla, tak jeden americký dolar byl čtyři argentinské pesos, když jsem po osmi letech odlétala, tak byl čtyřicet a teď je asi 140. Takže aby tam člověk zůstal dlouhodobě… to úplně nejde. Když se mě pak kamarádky po rozchodu s partnerem ptaly, proč tam ještě zůstávám, když už mě tam nic nedrží, odpovídala jsem, že to tady mám ráda a že ještě nenastal ten okamžik, kdy mám odletět domů. No a jednou ten čas nastal, bylo to už ekonomicky neúnosné. Přesto, že mi každý půlrok o 20 % zvyšovali plat, už se to dál nedalo utáhnout. 

Jaké pro tebe bylo to období po rozchodu? Měla jsi tam alespoň někoho, nebo jsi byla úplně sama?

Už jsem tam samozřejmě měla pár kamarádek, dobře asi dvě, Češky. 🙂 A ještě takhle. S partnerem jsme se rozešli v Peru, kam jsme se přestěhovali i proto, abychom zachránili náš vztah. To se nepovedlo, takže jsem v Peru dál nezůstala a vrátila se „domů“ do Buenos Aires. Neměla jsem totiž peníze na letenku do Česka. A hlavně jsem se nechtěla vracet s tím, že mi to za louží nevyšlo, že jsem se rozešla a potřebuji pomoc, vrátit se bydlet k mamince a tatínkovi. Chtěla jsem si dokázat, že to i sama v zahraničí zvládnu. A hlavně jsem cítila, že se musím vrátit do Argentiny, že mi tam bude dobře i samotné. A do týdne od návratu jsem si našla bydlení i práci. Začala jsem pracovat v hotelu a tam jsem si našla další přátele různých národností.

Ve svém medailonku jsi zmínila, že jsi v Argentině našla samu sebe. Byl právě tohle ten okamžik, kdy se ti to podařilo?

Ono se to stalo už předtím, protože jsem se vlastně tak nějak hledala pořád. Měla jsem pocit, že mi něco chybí a právě po příletu do Argentiny se mi vlila krev do žil, byla jsem z toho stylu života nadšená. Pořád jsem se něco učila, objevovala, poznávala nové lidi a už tehdy jsem se postupně nacházela ve všem, co jsem začala dělat. Když jsem se po tom rozchodu vracela sama do Argentiny, tak jak jsem už říkala, cítila jsem uvnitř, že se ještě nemám vracet do Česka. A to je právě ono, že jsem se v Argentině hodně začala rozhodovat na základě intuice, vnitřního pocitu, že jsem už věděla, co je pro mě dobré a co ne. To jsem v Česku neměla. Nebyl to tedy žádný okamžik, ale postupný proces sebepoznávání. 

Od té doby, co jsem se tam našla a žila ve „flow“, začal být můj život velká zábava. Každým dnem jsem se bavila. Ono mi tam ani nic jiného nezbylo, protože Argentina je země, která je komplikovaná, kde nemůžeš dopředu nic plánovat, takže zkrátka musíš žít přítomným okamžikem. 

A žiješ přítomným okamžikem dál i v Česku?

Musím se přiznat, že tady mě to stojí mnohem větší úsilí. 🙂 Protože tohle samozřejmě hodně ovlivňuje tvé okolí. Mám kolem sebe ještě pořád dost lidí, kteří takhle nežijí, řeší materiální věci apod. Takže to mě tak trochu brzdí, ale snažím se. 🙂

Co ti ještě Argentina dala a co ti naopak vzala?

Nemůžu říct, že by mi něco vzala. A dala mi toho strašně moc. Hlavně mi dala spoustu zkušeností a poznání. To tě žádná škola nenaučí. Tohle je ta škola života, která tě neuvěřitelně rychle posune a jsem za to vděčná, že jsem se do Argentiny dostala. Vždycky jsem si totiž myslela, že „návod na život“ získám ve škole. A žít jsem se naučila opravdu až v Argentině. A tam jsem se také stala ilustrátorkou.

Kreslení mě vždycky bavilo, ale nikdy jsem se mu nijak zvlášť nevěnovala. A až v Argentině jsem se přihlásila do kurzu Ilustrace. Neskutečně mě to nadchlo a hned jsem věděla, že budu ilustrovat knihy. Když jsem tu svou vizi sdělila učiteli na začátku kurzu, koukl se na mě a řekl: „Seskoč z toho Ponyho, jo?“, úplně v klidu. 🙂 Ilustraci jsem studovala celkem čtyři roky, ale už po prvním roce jsem jednu knihu opravdu ilustrovala. Takže bylo moc hezké, když jsem pak učiteli tu knihu ukázala. 🙂 Pak jsem ilustrovala ještě další dvě knihy, jako koníček při práci. 

Ilustrovala jsem i jednu velmi zajímavou knihu, protože vyšla v Japonsku a byla psaná ve španělštině. Na začátku jsem moc nechápala, proč někdo něco takového v Japonsku vydá, a když jsem se pak s autory sešla, pochopila jsem. Autory byl manželský pár, Paraguayka a Japonec, kteří knihu psali pro své dítě. V Japonsku totiž nemohli najít žádnou knihu ve španělštině, a tak se rozhodli, že si napíšou vlastní. 🙂 Z té myšlenky jsem byla strašně nadšená a tehdy jsem si uvědomila, že práci ilustrátorky vlastně mohu dělat odkudkoliv a pro kohokoliv. A to díky téhle úžasně situaci – Češka žijící v Argentině ilustruje knihu Paraguayky a Japonce, kteří žijí v Tokyu. To nevymyslíš. 🙂

Takže ses pak vydala na dráhu ilustrátorky i tady v Česku? Povíš nám něco o svých dalších ilustrátorských projektech?

Ano, když jsem se vrátila tady, začala jsem jednak dělat překlady ze španělštiny a učit španělštinu, ale také jsem dál pracovala jako ilustrátorka. Je pravda, že tím, jaké jsou okolnosti, jak zdražil papír, tak tolik knih nevychází. Ale mám štěstí na nádherné projekty a spolupráce. Většinou mám i volnou ruku, to zadání: „namaluj, co chceš,“ mi nejvíce vyhovuje. Měla jsem možnost si u jedné knihy vyzkoušet i kompletní přípravu knihy včetně sazby, dostala jsem jen text. A to byla taky zajímavá spolupráce, protože byla pro autora Čecha, který žije v Holandsku. Taky jsem ilustrovala knihu pro jednu Indku, která žije v Dubaji. Takže se mi i nadále plní to, že ilustruji knihy pro autory z různých koutů světa na dálku. 

A kde bereš inspiraci, jak podporuješ svou kreativitu? Dá se to nějak naučit a natrénovat?

Naučit se dá všechno, nikdo se nenarodí s tím, že třeba hned umí vařit. Samozřejmě nějaký talent asi je potřeba, ale spousta věcí se dá cvikem a opakováním naučit. Existují různé techniky. A inspiraci většinou hledám přímo v textech těch knih. Není to samozřejmě hned, trvá to nějakou dobu, potřebuji si texty opakovaně přečíst, ale vždycky se to tam nakonec objeví. 🙂 

Takže nemáš nějakou svou databázi nebo album se svou tvorbou, ze kterého bys pak vytahovala to, co se ti zrovna hodí? 

Měla jsem i projekty, kde bylo potřeba během hodně krátké doby vytvořit spoustu obrázků, takže v tom případě i lovím v tom, co už jsem nakreslila a hledám v nich inspiraci. Já jsem si vždycky nějak čmárala a mám deníčky s nápady a náčrty. A teď mě napadlo, že to byla vlastně jediná věc, kterou jsem si vezla z Argentiny domů. Když jsem se stěhovala, vyházela jsem z kufrů všechno oblečení i boty a nacpala jsem si do nich právě své ilustrátorské deníky a listy s náčrty. 🙂 Tam ty nápady mám a občas po nich sáhnu. Když mě políbí múza a chytnu tvořivou slinu, tak si všechny kresby průběžně načrtnu a archivuju.

Ale většinou tvořím intuitivně právě na základě textů. V současné době spolupracuji na úžasné knize pohádek Zachumlej se, pohádka začíná od Olgy Rusnákové. Olinka má neskutečný dar. Umí psát tak, že se dotkne vašeho srdce a její slova doslova hladí na duši. Každá pohádka má v sobě ukrytou moudrost a hluboké poselství, téměř u každé mi ukápla slza. Tak silná ta knížka je, což potvrzuje i fakt, že se už během prvních 11 dní předprodeje naplnil potřebný rozpočet pro tisk prvního nákladu. Vydání této knihy je naplánováno na březen 2023 (pozn. autorky: kampaň již byla ukončena, ale stále je možné si tuto knihu zakoupit za předprodejovou cenu TADY).

Jako lektorka španělštiny používáš svůj vlastní způsob výuky. Řekneš nám něco o tomto konceptu a představíš nám i svého zeleného pomocníka? 🙂

Ten koncept výuky mě napadl právě jako kombinace mých dvou vášní a koníčků, které mě neskutečně naplňují – španělštiny a ilustrace. A taky mám moc ráda děti. Proto vytvářím své vlastní obrázky jako pomůcky k výuce španělštiny. Vytvořila jsem proto svůj vlastní projekt Španělsky s obrázky  a průvodcem je zelená ještěrka León. Pro ty děti je to mnohem příjemnější a atraktivnější mít k učení takového pomocníka. Testovala jsem to na několika svých neteřích a moc je to bavilo.

Sama jsem se přesvědčila o tom, že jazyky, nebo vlastně cokoliv se učí lépe, když se u toho člověk baví. Byla jsem například přesvědčená o tom, že nikdy nebudu schopná se naučit mluvit německy. A v Buenos Aires jsem se přihlásila do kurzu němčiny, který byl neuvěřitelné zábavný a fakt jsem se tam tu němčinu naučit dokázala.

A šíříš tento svůj koncept někam do škol, oslovila jsi někoho?

Ano, kontaktovala jsem jednu jazykovou školu a oslovilo je to, takže jsme se dohodli, že vytvoříme učebnici španělštiny pro děti. Je totiž pravda, že španělských učebnic pro menší děti tady moc není. Na spolupráci jsme se dohodli už před několika měsíci, ale bohužel teď projekt stojí, protože musím dokončit ilustraci knihy. Potom už se na to vrhnu a moc se těším!

To je úžasný projekt, moc ti gratuluji! A co dalšího ještě plánuješ?

No, v souvislosti se španělštinou mám spousty nápadů. Ráda bych třeba vytvořila knížku povídek. Tím, jak se jako ilustrátorka „motám“ kolem těch knih, tak je mi to čím dál bližší. A časem bych chtěla vytvořit i soubor her pro výuku španělštiny. Nápadů je spousta, ale ten čas… 🙂

Tomu rozumím. A máš při své vytíženosti i čas sama pro sebe? Jak si dobíjíš baterky, čím si děláš radost?

Kupodivu čas pro sebe mám. 🙂 Před několika měsíci jsem se začala učit salsu a zjistila jsem, že tohle mě neskutečně nabíjí. Když k tomu člověk vnímá nejen ty rytmy, ale i rozumí textům těch písní, tak je to o to větší zážitek. Tanci se tedy věnuji opravdu hodně. A další věc, která mi dělá radost je aromaterapie, miluju vůně. Takže si sama míchám vlastní vonné oleje.

Moc děkuji za tvé sdílení, vždycky se krásně poslouchá, když si člověk plní své sny, máš úžasné povolání a projekty! Je skvělé se dovídat, jak se k tomu dá dojít, co je potřeba udělat.

Mohla bys na závěr čtenářkám předat nějaké své poselství nebo vzkaz?

Já si myslím, že je hodně důležité, abychom si užívaly každý okamžik. Abychom se smály a bavily, neztrácely tu dětskou radost. Život je o tom, abychom se bavily a užívaly si to tady. Nebojte se být jako malé děti, protože ty jsou bezprostřední a umí si užívat každý okamžik. S úsměvem jde všechno líp!

To je moc krásný vzkaz, děkuji ti za něj. 🙂

Já moc děkuji za pozvání! Mějte se všichni krásně!

Pokud vás oslovil životní příběh nebo projekty Dáši, zvu vás na weby:

www.madebydashi.com

www.spanelskysobrazky.cz

Budu se těšit na Vaši zpětnou vazbu. Případné otázky, ať už na Dášu nebo na mě, mi napište na mail: katka@lovehappens.cz