Máte rády lidské příběhy?

Proběhlo další živé vysílání rubriky ROZHOVORY, ve kterém jsem uvnitř Motivační skupiny LOVE HAPPENS představila sedmou inspirativní ženu – terapeutku techniky emoční svobody a instruktorku Pilates Veroniku Holišovou.

Ženu, která do svých 30 let žila život „poslušné holky“ – dělala hlavně to, co chtěli ostatní a měla v životě velmi málo z toho, co opravdu chtěla ona. Hrála vrcholově golf, trénovala děti a žila se svým španělským partnerem a trenérem v jedné osobě. Zhruba ve 28 letech začala více poslouchat seberozvojové webináře pro ženy, protože cítila, že něco uvnitř ní křičí po změně. 

Tolik si tu změnu přála, až nakonec přišla. Otevřely se jí dveře s otázkou: „Tak co, máš kuráž jít dovnitř?“ A tak šla. Se strachem, smutkem, ale i s obrovskou touhou po vnitřní svobodě a po životě podle svých představ.

Po 10 letech ukončila vztah a právě toto rozhodnutí považuje za jedno z nejtěžších, které kdy udělala. Odešla z práce a i přes nevoli okolí odletěla se svou kamarádkou na Nový Zéland. Z původního ročního pobytu byly roky dva. Neuvěřitelné, nespoutané, svobodné, plné radosti a štěstí, i když i tam prožila jedno temné údolí v podobě samovolného potratu, které ji nejvíce dostihlo až po návratu do Čech. A právě v tomto bolavém obdobím Veronice velmi pomohla technika emoční svobody, které se i nyní profesně intenzivně věnuje a propojuje ji s metodou Pilates. 

Dnes je šťastnou mámou dvou malých chlapečků, milující partnerkou skvělého chlapa, který jí stál po boku od prvního dne na Novém Zélandě, a také terapeutkou techniky emoční svobody a instruktorkou Pilates. Veronika má totiž touhu pomáhat ženám, které ztratily víru ve své tělo a nedokáží vnímat jeho krásu a dary.

Rozhovor jsem vysílala živě uvnitř Motivační skupiny LOVE HAPPENS v úterý 25. října 2022. Pokud jste jej nestihly, stále je ve skupině k dispozici záznam a připravila jsem pro vás i tento přepis rozhovoru, ve kterém Veronika bude sdílet svůj životní příběh. Povypráví například o tom, jaký byl život na Novém Zélandu a proč se rozhodla propojit techniku emoční svobody s Pilates.

ROZHOVOR S INSPIRATIVNÍ ŽENOU

VERONIKOU HOLIŠOVOU

Ahoj, Verčo! Vítám tě ve vysílání!

Ahoj, krásný den! Moc vás všechny zdravím a jsem moc ráda, že tady s vámi mohu být!

Já moc děkuji a jsem ráda, že sis našla čas na náš rozhovor. 

Už jsem čtenářkám nastínila tvůj životní příběh, že jsi část života strávila na Novém Zélandě. Můžeš se nám v krátkosti ještě představit a začít své vyprávění tím obdobím před odletem? Co tě k tomu vedlo?

Jmenuji se Veronika Holišová a jsem lektorkou Pilates, tomu se věnuji zhruba 12 let a zároveň jsem 6 let terapeutkou techniky emoční svobody. Není to tedy úplně intenzivní souvislá práce, protože se mi během toho narodili mí dva kluci, kteří jsou teď ve věku 4 a 2 roky. Takže je to s nimi teď docela honička, ale nestěžuji si, je to nádherné období.

No a k tomu životu před Zélandem…

Možná čtenářky i tebe překvapím tím, že jsem neměla nudný nebo nezajímavý život, ve kterém bych nějak strádala – to vůbec. Ale o to těžší z něj bylo vystoupit. Vrátím se tedy o 18 let zpátky, kdy mi bylo 20 let. Studovala jsem vysokou školu a v té době jsem hrála závodně golf. Hodně jsem tehdy trénovala, ale soutěžní výsledky nebyly takové, jaké bych chtěla. Můj táta tehdy přišel s tím, že mi našel nového trenéra a pojedu se s ním na týden seznámit na Tenerife. Jela tam se mnou i moje máma a nevlastní sestra, která umí perfektně španělsky, a tak tam fungovala jako naše překladatelka. Takže jsem se seznámila s trenérem Joaquínem (říkala jsem mu „Kíno“). Zjistila jsem, že je nejen senzační trenér, ale i charismatický fešák – takový ten typ, za kterým se ženy otáčejí. 🙂 

Když jsem pak přiletěla zpátky domů, říkala jsem si „tyyy jo, to byl dobrý týpek!“ a měsíc na to jsme spolu začali trénovat v Česku. Po dalším měsíci jsme zjistili, že k sobě cítíme oboustrannou náklonnost, což mě hodně překvapilo, protože byl přeci jen o 20 let starší, zkušený Don Juan, a já byla absolutně nepopsaný list, protože jsem vůbec neměla čas na vztahy. A vůbec jsem si neuvědomila, co tím způsobíme…

Jednak se se mnou přestal asi na týden bavit táta – nesl těžce, že jsem se spustila se svým trenérem a ještě o tolik starším! A samozřejmě i rodiče dalších svěřenců, které Kino trénoval, byli proti nám. Asi si mysleli, že si Kina chci více přivlastnit přes postel. Ale my se do sebe opravdu bláznivě zamilovali. Ten vztah byl samozřejmě plný vášně, ale také žárlivosti. Byli jsme na sobě hodně závislí a bylo to zkrátka nahoru a dolů. 

V době, kdy jsem se po 10 letech rozhodla vztah ukončit, jsme kupodivu byli v pohodovém období, přesto jsem velmi intenzivně cítila, že ten vztah už dál neutáhnu, že už mi nedává to, co potřebuji. Že se nikam neposouváme, ale spíše se vzájemně brzdíme. Skoro 2 roky předtím jsem začala číst seberozvojové knihy, sledovala webináře a poslouchala podcasty. Na základě toho jsem si ujasňovala, co vlastně od života chci a koho chci. Sepsala jsem si seznam, co bych od partnera chtěla, co mi chybí. Došla jsem do bodu, kdy jsem si řekla, že už zkrátka dál nemůžu.

Takže tohle byla taková poslední kapka, kdy ses rozhodla, že musíš něco změnit? A jak ses vlastně dostala k té příležitosti odletět na Nový Zéland?

Myslím si, že to nebyla poslední kapka, ale spíš první impuls. V té době jsem mimo to, že jsem pracovala pro přítele a učila golf, pracovala i jako realitní makléřka a na jedné firemní akci jsem potkala jednoho mladého kluka Míru, který mi během rozhovoru řekl, že v září odlétá na Nový Zéland. A já jsem se zasnila a říkala mu „ty bláho, tak to je něco, jak tě to napadlo?“ a on mi odpověděl, abych letěla taky! „Však poleť, žijeme jen jednou!,“ dodal. Samozřejmě mi dal tehdy brouka do hlavy. 🙂 Ale připadala jsem si, že jsem moc rozmazlená, že chci odejít z něčeho, co vlastně je dobré jen proto, že chci víc. Musela jsem si to dovolit. S Mírou jsme zůstali v kontaktu a já si říkala, že mi třeba pošle fotky a namotivuje mě to letět třeba někdy v budoucnu.

Poté jsem se setkala se svou kamarádkou, i ona tehdy řešila to, že byla spokojená ale chtěla svůj život opustit a něco změnit. Svěřila jsem se jí, že chci od Kína odejít, že to nemá budoucnost, protože si s ním neumím představit mít děti. Ten vztah byl pro mě moc divoký a nestabilní. Nakonec mi trvalo snad tři týdny, než sem se odhodlala to Kínovi říct a ukončit vztah. Kamarádce jsem také vyprávěla o klukovi, který s kamarádem v září odlétá na Nový Zéland. Tak se nám ta představa zalíbila, že jsme začaly zjišťovat, co by to obnášelo.

Bohužel jsme zjistily, že nestihneme vyřídit víza, která jsou potřebné. Ale neuměla jsem si představit, že bych tady měla zůstat ještě skoro další rok, do března, než bychom si víza mohly vyřídit. Musela jsem totiž dál bydlet s Kínem, nešlo se hned nikam odstěhovat. V tom kamarádku napadlo, že víza můžeme získat i přes německé občanství, protože obě máme německý pas. To se nakonec podařilo a v listopadu jsme odletěly.

Nicméně to období před odletem pro mě bylo asi nejtemnější z celého života. Všechno jsem tady roztrhala, odešla jsem z práce. Rodiče i okolí neměli pochopení pro mé rozhodnutí. Nechápali, proč chci odsud pryč – proč teď ve 30 letech, kdy bych se měla usadit a mít děti, a ne někam cestovat. Navíc mi v den odletu po cestě na letiště přišla zpráva, že mi umřel můj pejsek, kterého jsem tady nechávala nemocného… 

Moc děkuji, že ses otevřela a sdílela s námi i tu smutnější stránku… Věřím, že takové rozhodnutí vyžadovalo obrovskou sílu a vnitřní motivaci.

Co jsi na Novém Zélandu dělala, pracovala jsi tam nebo jen cestovala?

My jsme tam musely pracovat, tam je samozřejmě velmi draho. 🙂 Tím, že jsem vnitřně intenzivně toužila po svobodě, tak jsem si podle toho našla i práci. A tak jsem na volné noze uklízela rodinné domy, nádherné vily. Takže jsem se dostala do neskutečných míst. Když jsem uklízela, měla jsem celou tu nádheru jen pro sebe kochala jsem se i výhledy z teras těch domů. Nakonec jsme se usídlily v jednom městě, což původně nebylo vůbec v plánu, ani našeho ani kluků (pozn. autorky: Míra a jeho kamarád), kteří si nás přijeli vyzvednout hned na letiště. Do města je totiž tehdy přivedla „náhoda“ – práce. Byli jsme tak všichni spolu vlastně od prvního do posledního dne. 🙂 

A co sis na Novém Zélandě na první pohled zamilovala?

Určitě přírodu. Miluju přírodu, neskutečně mě nabíjí, když můžu být venku. Ta divoká, nespoutaná a svobodná příroda bylo přesně to, co jsem nejvíce potřebovala! A podle toho vypadal i náš život tam. Jakoukoliv volnou chvíli, co jsme měli, jsme cestovali. Procestovali jsme celý Zéland, sever je sopečný plný vulkánů a jih zase hornatý – ten mi byl bližší. Vycestovali jsme i mimo Nový Zéland, potápěla jsem se s velrybami, skočila jsem si padákem. To všechno byly věci, které jsem měla v Česku zakázané. Nesměla jsem se totiž kvůli golfu pouštět do takových rizikových a adrenalinových zážitků. Takže tam jsem se opravdu spustila, nemusela jsem nikomu dovolovat, nikdo mě nekontroloval a tam jsem to byla já. Tam jsem našla svou divokou stránku.

Co ti na Novém Zélandu naopak scházelo? Co tě tam nepříjemně překvapilo?

Překvapilo mě, že jsem musela řídit na opačné straně. Jsem člověk, kterému dělá problém rozlišovat, co je pravá a levá strana, takže jsem se zkrátka musela naučit, že musím vždycky sedět vedle té středové čáry. 🙂 A asi po roce nám začal hodně chybět chleba. 🙂 A tak Míra (v té době již můj partner) a ještě jeden náš kamarád, který s námi poté bydlel v domě taky, začali chleba péct a jako chlapi i soutěžit, kdo ho udělá lepší. Což bylo pro nás ostatní super, protože jsme měli výborný chleba ze dvou stran. 🙂 Mimochodem, moje kamarádka a Míry kamarád, se kterým odletěl, tvoří taky pár a stejně jako my spolu mají dva syny. 🙂

Ty jsi v medailonku zmínila, že se ti na Novém Zélandě přihodila bolavá událost, díky které sis pak našla cestu z technice emoční svobody. Můžeš nám o tom povědět více, pokud to pro tebe už není tak citlivé?

Určitě. Sice je to poprvé, co o tom takto veřejně mluvím a je to pro mě těžké, ale věřím, že mé sdílení může pomoci, protože ve sdílení je síla a moc uzdravit. Po roce a půl na Zélandu jsme se rozhodli, že ještě pár měsíců budeme cestovat a pak už se vrátíme domů. A já jsem v té době zjistila, že jsem těhotná. Byl to pro mě hrozný šok, protože jsem to vůbec nečekala. Vždycky jsem si přála, abych otěhotněla vědomě, plánovaně. Nesla jsem to špatně, nebylo mi dobře, byla jsem i hodně unavená. A nezapadalo to do mých plánů. Vnímala jsem to jako podstatnou komplikaci.

Po nějakých šesti nebo sedmi týdnech jsem začala krvácet. Navštívila jsem tedy gynekologa, který mi sdělil, že se jedná pravděpodobně o potrat a že čas ukáže. Zajímavé bylo, že v ten den ráno, kdy se mi spustilo krvácení, jsem se probudila a v hlavě mi znělo „abortion“, česky potrat. Vůbec jsem nepochopila proč, ale opravdu jsem ten den skutečně začala potrácet, jak doktor po čase potvrdil. V ten moment jsem byla vlastně šťastná, velmi se mi ulevilo! Neuměla jsem si vůbec představit, že se domů vrátím těhotná. Potřebovala jsem se domů vrátit, abych si uzavřela kruh, který jsem odletem na Zéland otevřela. Takže těhotenství nebylo to, co bych chtěla. Poděkovala jsem tedy miminku, že pochopilo, že teď není správný čas a tím jsem to uzavřela.

Doběhlo mě to až po návratu do Česka. Po pár měsících jsme si s Mírou řekli, že už nastal čas a dítě bychom oba chtěli. A ono to nešlo. Do hlavy mi začala naskakovat myšlenka „to máš za to, že jsi dítě nechtěla“ a spustil se ve mě kolotoč výčitek. Měla jsem na sebe vztek a topila jsem se v negativních emocích. Připadala jsem si pak jako blázen, každý měsíc jsem žila ve stresu, jestli už se to podařilo. V té době jsem si uvědomila, že se potřebuji nějak odreagovat a něčím zaměstnat hlavu.

Přihlásila jsem se tedy do kurzu techniky emoční svobody a už během něj se mi podařilo odstranit spoustu negativních emocí i vzorců – třeba i to, že jsem se bála, abych nezklamala svou mámu. Máma na miminku velmi lpěla, vlastně celé mé okolí na mě tlačilo, kdy už budeme mít dítě. To je otázka, která možná druhým připadá normální, ale pro tu ženu je to strašně zraňující a stresující. Snažili jsme se, nešlo to a já zažívala peklo, které přihřívaly právě takové otázky a nátlaky. 

Takže díky technice emoční svobody (EFT) jsem se zbavila stresových reakcí a negativních emocí, které jsem cítila. Dokonce jsem se smířila s tím, že třeba to miminko mít nebudu, protože to není můj osud. 

První syn se nám pak „povedl“, když jsme na měsíc odletěli na Srí Lanku. Zase bylo zajímavé, že mě před odletem lektorka EFT kurzu pozvala k nové skupině studentů, abych jim povyprávěla, jak mi technika emoční svobody pomohla a jak s ní pracuji. A jeden z účastníků se na mě strašně pronikavě díval, pořád mě pozoroval a zkoumal. Potom za mnou přišel s otázkou: „Já se tě musím na něco zeptat, ty se snažíš o dítě že?“.

A v ten moment by se ve mě krve nedořezal! Odpověděla jsem mu, že ano, snažím. A on na to: „no já už ho tady vidím, on tady kolem tebe krouží, já ho tu vidím,“ totálně mě tím rozhodil, vůbec jsem to nechápala. Najednou jsem byla mimo ten svůj klid a musela si to opět zpracovávat. 

No a na té Srí Lance, přesně na Vánoce jsme byli v části, kde je posvátná hora – Adamova hora. Takže 24. 12. o půlnoci jsme začali stoupat nahoru, abychom na východ slunce byli nahoře. A tam, na vrcholu hory, jsem si přála, že pokud je to mým osudem, tak aby se nám narodilo zdravé miminko. Pár dní potom jsem zjistila, že jsem skutečně otěhotněla. 🙂 

To je fakt kouzelná zkušenost! Můžeš čtenářkám vysvětlit, v čem spočívá ta technika emoční svobody?

EFT spočívá v propojení novodobé energetické medicíny a čínské akupresury. Poklepáváním na meridiánové body, které jsou zakončením našeho energetického systému, uvolňujeme tok energie v našem těle. Negativní emoce se v našem systému somatizují, „ucpávají“ ten tok energie, a proto je potřebujeme skrze poklepávání rozvibrovat a rozpustit.

Mohla bys čtenářkám praxi této techniky i předvést?

Určitě, já jsem si pro vás připravila takovou ochutnávku – EFT jednohubku, která je pro uvolnění, ale nejdeme spolu do hloubky, slouží jen pro představu, jak se EFT praktikuje. Když máme nějaký problém, který potřebujeme odstranit, musíme jít opravdu hluboko a techniku opakovat.

Děkuji ti za tvou ukázku. Ty jsi i lektorkou cvičení Pilates, jak ses k němu dostala?

Jak už jsem říkala, hrála jsem na vrcholové úrovní golf a potřebovala jsem být v dobré fyzické kondici. Cvičila jsem i v posilovně, dělala různé doprovodné sporty a jednou mě na golfu oslovila paní, abych si přišla vyzkoušet Pilates. Přišla jsem tedy tam a naprosto mě to uchvátilo, a to proto, že přestože jsem měla břišáky a celkově jsem byla pevná, tak mi to moc nešlo! 🙂 Vůbec jsem nechápala, proč jsem to nedávala, zrovna já! 🙂 Pilates je totiž o synchronizaci pohybu a pevném středu těla – a já zjistila, že jsem ho pevný neměla. Zalíbilo se mi a certifikovala jsem se. Jako lektorka jsem na začátku cvičila s golfistkami. Po prvním porodu jsem předcvičovala i v programu Online fitness a po druhém porodu znovu rozjíždím živé lekce v Šilheřovicích. 🙂 

Ty ses rozhodla, že Pilates a EFT propojíš. Jak tě to napadlo, nebo co tě k tomu vedlo?

Já jsem u obou těhotenství hodně přibrala, u prvního si to přesně nepamatuji, ale teď to bylo 23 kg. No a mé okolí mělo místy nepříjemné poznámky o tom, jak jsem zmohutněla a přibrala, což pro mě bylo dost zraňující. V ten moment pro mě bylo důležité, abych donosila zdravé miminko, a ne to, jestli náhodou nemám moc velkou p*del. 🙂 V tu chvíli jsem si uvědomila, jak moc těžké to musí být pro někoho, kdo toto břímě nese celý život. Chtěla jsem vymyslet něco, co pomůže takovým ženám, které se cítí špatně a žijí v neustálém emočním nedostatku. Ta myšlenka vznikla už během těhotenství, ale realizace přišla na řadu až v letošním roce.

Není to tak, že bych u cvičení Pilates používala EFT, to úplně nejde. Ale chtěla jsem vymyslet produkt, díky kterému si ženy mohou odstranit emoční bloky a současně si posílí své tělo. A tak vznikl video-book Vaše tělo je dar, dovolte mu rozkvést. Je jedinečnou kombinací Pilates, EFT a meditace. Pilates je totiž dost podobné józe – ženy se musí vědomě soustředit na své tělo a na svůj dech. Základy techniky emoční svobody pak sdílím v e-booku Naučte se pracovat s negativním myšlením, ten je ke stažení zdarma. Díky němu si mohou lidé postupně odstraňovat své bloky a zbavovat se negativních emocí, které je opakovaně tíží. No a do budoucna, snad příští rok, plánuji i vlastní online kurzy.

Máš při tom všem, co děláš, čas na sebe? Jakou péči si dopřáváš? 🙂

No, přiznám se upřímně, že moc ne. Mám ale obrovskou výhodu, že mohu dělat to, co mě baví. Prací se dobíjím. Dobíjí mě třeba čtení knih, u kterých se vzdělávám – to je pro mě relax, stejně jako když jdu třeba s dětmi do lesa a házíme po sobě šišky. Od jednoho si odbíhám odpočinout k tomu druhému a naopak. Neodpočinu si tím, že bych třeba na půl dne odjela od dětí. Jsem ta máma, které potřebuje mít děti u sebe, spíme spolu a jsme v neustálém kontaktu. Dokážu se bez nich obejít tak na 2-3 hodiny, ale pak už za nimi zase pospíchám. 🙂

Můžeš čtenářkám na úplný závěr předat nějaký svůj poslední vzkaz?

Myslím si, že je potřeba v životě prožívat radost. Naplňte se radostí, naplňte se láskou – nemyslím jen tou partnerskou, ale zamilujte se do všeho okolo sebe! Odpusťte si a odpusťte i druhým. V odpuštění je obrovská síla a vám se strašně uleví. Jediný člověk, kdo tím neodpuštěním trpí, jste vy samy. Pouze vy se v těch negativních emocích dokola noříte. Vy máte tu moc. A i tím, že se někdy nerozhodujete, o sobě vlastně rozhodujete. To bylo něco, co pro mě bylo hodně objevné, protože jsem měla celý život pocit, že se neumím rozhodovat. Vždycky jsem byla k něčemu vedena a rozhodovali o mě druzí. 

Tady a teď o sobě můžete rozhodnout. Důležité je vědět, že vám to může otočit život naruby a třeba se vám to v ten moment nebude líbit, ale povede to k tomu, co chcete. Mé vlastní rozhodnutí mi nakonec vždycky přineslo to, co jsem chtěla!

Moc ti děkuji za krásné tipy a ještě jednou děkuji za to, že jsi přijala mé pozvání k tomuto rozhovoru.

Já moc děkuji za pozvání a budu se těšit na Vaše otázky, mějte se krásně!

Pokud vás oslovil životní příběh Veroniky nebo vás zaujala technika emoční svobody, zvu vás na web www.veronikaholisova.cz.

Budu se těšit na Vaši zpětnou vazbu. Případné otázky, ať už na Veroniku nebo na mě, mi napište na mail: katka@lovehappens.cz

Katka 💛