Máte rády lidské příběhy?

Když jsem během studií žurnalistiky pracovala jako redaktorka, ze všeho nejraději jsem dělala ROZHOVORY. Miluju lidi, ráda rozvíjím komunikaci a baví mě naslouchat lidským příběhům. Každý respondent mě vždy nějakým způsobem ovlivnil, zanechal ve mě stopu – pocit, emoci a vzpomínku. Vím, jakou sílu má slovo, myšlenka a lidský příběh. A taky jak silnou touhu, motivaci a víru ve mě zažehly právě příběhy druhých. 

A tak se po mnoha letech k rozhovorům vracím – pravda – v trošku jiném prostředí a v jiné formě. Avšak se stejnou myšlenkou. Předat druhým sdělení, informaci, hodnotu, myšlenku, motivaci nebo inspiraci. Vzdělávat je, bavit je a přimět k zamyšlení nebo rovnou nakopnout ke změně. A přesně o tom projekt LOVE HAPPENS je!

Přála bych si, abyste v komunitě LOVE HAPPENS získávaly nejen praktické tipy, metody, techniky a postupy, které vám pomohou na cestě k lepšímu životu, ale zejména potřebnou podporu, motivaci a inspiraci na vaši cestu osobního rozvoje.

Proto v nové rubrice ROZHOVORY představuji ženy, které si šly za svými sny. Poslechly své srdce, objevily své poslání a využily svého potenciálu. Představím vám ženy, které vystoupily a dál vystupují ze své komfortní zóny. Ženy, které změnily svůj život a mění i svět kolem sebe. Ženy silné, odvážné, odhodlané, vytrvalé, houževnaté, kreativní a inspirativní.

Proběhlo první živé vysílání rubriky ROZHOVORY, ve kterém jsem uvnitř Motivační skupiny LOVE HAPPENS představila první inspirativní ženu – kariérní & byznys koučku Lucii Klátilovou.

Pojďte ochutnat příběh Lucie! Věřím, že vás stejně jako mě chytne za srdce a v mnohém vás inspiruje.

Příběh ženy, která si myslela, že úspěch, peníze, pěkné vztahy, cestování a vůbec spokojený život patří jen hrstce vyvolených. Těm, kteří nemají problémy, kteří mají lepší možnosti, příležitosti, rodiče a zázemí. Myslela si, že mezi těmito vyvolenými není a nebude. A tak se Lucie velkou část svého života nořila do bahna vlastní negativity, žila v toxických vztazích, utápěla se v sebelítosti a jen si stěžovala. Vystudovala ČVUT, nastoupila do korporátu a snažila se vecpat své JÁ do mužské podoby. 

Až jednou zůstala sedět v koupelně na zemi, neschopná vstát. Její tělo se pod nápory vzlyků nezvládalo skoro ani nadechnout… úplně vyhořela. A tehdy si řekla DOST. 

Lucie se rozhodla změnit svůj život. Stala se ohromným nadšencem osobního rozvoje a dnes je z ní silná, krásná a sebevědomá žena, která našla své poslání, má nádherný vztah a je spokojená každý jeden den i okamžik. Lucie je koučka, vizionářka, inspirátorka a taky rebelka, která bojuje za autenticitu a opravdovost. Pomáhá druhým ženám žít HEZKY AUTENTICKY. 

Rozhovor jsem vysílala ŽIVĚ uvnitř Motivační skupiny LOVE HAPPENS ve středu 3. srpna 2022, pokud jste jej nestihly, stále je ve skupině k dispozici záznam a připravila jsem pro vás i stručný přepis rozhovoru, ve kterém Lucie odhaluje svou transformační cestu, své bloky a překážky, AHA momenty i vzkaz pro vás.

ROZHOVOR S INSPIRATIVNÍ ŽENOU

LUCIÍ KLÁTILOVOU

Ahoj, Lucko! Povíš nám, prosím, něco blíže o tom momentu či období, kdy ses rozhodla ve svém životě něco změnit? Kdy už jsi musela něco změnit? Co k tomu zlomu a následné změně vedlo? Jaké byly tvé první kroky?

Pořád se mi k tomu vrací docela těžce, protože to období bylo fakt hnusné, naštěstí tím, jak jsem se posunula, už se mi o tom mluví lépe. Jsem moc ráda, že i ty to sdílíš, že se o tom někdo někde baví, protože právě tohle sdílení bych tehdy moc potřebovala.

Takže to dno: byla jsem děsně toxická, strašně nešťastná, pořád jsem si jenom stěžovala. Moje vztahy byly úplně příšerný, protože můj vztah k sobě samé byl hrozný. Mluvila jsem se sebou naprosto bez úcty. Sama sebe jsem si nevážila. A všechno to neštěstí a nespokojenost jsem zajídala dortíky a pytlíky brambůrků, takže jsem se brzy projedla do podoby, kdy mi bylo tak stydno, že jsem přestala chodit ven, dokonce i se svými kamarády, i když věděli moc dobře, jak vypadám a i tak mě měli rádi. Co se týče peněz, žila jsem od výplaty k výplatě. Vztahy na prd, obklopovala jsem se lidmi, co taky za moc nestáli. A ty, co ano, jsem začala pomalu ztrácet, protože být se mnou bylo tehdy dost náročné psychicky, řekla bych. Zejména, pokud nespadali do mé tehdejší bubliny, kde jsme si v hospodě u piva utužovali vzájemně vztahy právě tím neustálým stěžováním.

Nakonec jsem upadla do deprese, aniž bych si to uvědomovala, a postupně jsem přestávala spát. Měla jsem problém usnout, přes den jsem byla vyřízená a unavená. Tohle období bylo příšerné. Postupně jsem identifikovala 3 momenty a věci, kdy jsem si uvědomila, že musím něco změnit…

Ten první byl, když můj tehdejší přítel řekl o mé kamarádce, že je příšerné s ní být v jedné místnosti, že jen ze všech vysává energii a na vše si umí jen stěžovat. A mě tehdy došlo, že ta kamarádka se ale chová a mluví úplně stejně jako já. Za druhé, někde jsem narazila na blogový článek, kde se psalo: „Chceč být šťastná? Tak prostě buď!“ Tehdy mě to rozčílilo! Jak tohle někdo může napsat? Vždyť nezná můj život! Vždyť neví, jak těžký ho mám a jaké mám problémy a podmínky! Jenže ve mně potom hlodalo to „co kdyby“ a začala jsem podobné články a příspěvky postupně víc a víc vyhledávat. Zaselo to do mé mysli semínko a pootevřelo dveře, kudy mohl začít proudit čerstvý vzduch. A třetí moment nastal, když jsem se začala potkávat i s lidmi mimo mou dosavadní bublinu, kteří měli jiné nastavení mysli, pro které nic nebyl problém. Po prvotním šoku mi došlo, že to oni jsou ti šťastní a spokojení, zatímco já a moje bublina ne. A tehdy jsem se rozhodla, že chci být jako oni. Že chci být taky šťastná. Rozhodla jsem se změnit svůj život, a pak následovaly další krůčky. Můj osobní rozvoj byl hlavně o sbírání odvahy a těch malých drobečků na cestě.

A na jaké překážky jsi během své transformační cesty narazila? S čím jsi nejvíce bojovala? Co bylo nejtěžší? 

Těch bloků bylo hodně. Nejtěžší ale byl ten okruh lidí, kteří mě stahovali zpátky. Ne že by sami chtěli a že by to byl jejich záměr, ale když jsem se snažila jim říct, jakým směrem se chci vydat, že se chci rozvíjet, pracovat na sobě a něco měnit, tak se na mě koukali jako na blázna. Začala na mě často doléhat ta jejich negativita a to mě stahovalo dolů. Byla jsem dlouho zvyklá si na všechno stěžovat, sama jsem byla negativní. Pro ten náš mozek je to totiž přirozené, když ho necháme jet jen tak na autopilota. Stal se z toho zvyk. Bylo pohodlnější zůstat dál v negativitě. A tak, snažit se nestěžovat si aspoň jeden celý den, byl pro mě v té době nadlidský výkon. Snažila jsem se bojovat sama se sebou a aspoň sama před sebou si na nic nestěžovat, ale v momentě, kdy jsem byla s tím svým okolím, které si potřebovalo na něco stěžovat kolektivně, to bylo samozřejmě mnohem těžší.

Postupně mi to začalo být nepříjemné, a tak jsem se nimi postupně přestala vídat. Pro ty nové přátele, kteří byli pozitivní, jsem ale byla ještě pořád moc negativní a toxická, a tak se mnou nechtěli trávit tolik času. Na dost dlouhou dobu jsem se proto ocitla v jakémsi vakuu osamění a samoty. Měla jsem pocit, že mi nikdo nerozumí, že jsem někde mezi těmito okruhy a nikam nezapadám. Ta osamělost na cestě osobního rozvoje byla pro mě nejtěžší.

A bolela mě ještě jedna věc. Když jsem byla ještě v mindsetu nedostatku a postupně jsem se oprostila od té závisti a od toho, že někdo má něco, co bych chtěla, tak mě dostalo do kolen to, že mi moji kamarádi nepřejí úspěch a nedokážou mě podpořit. I přesto, že viděli na vlastní oči tu cestu – co vše jsem dokázala, kolikrát jsem padla na hubu a zase vstala. A byli to ti, co mi byli velmi blízcí. To mě bolelo hodně.

Děkuji za tvé sdílení a rozumím tomu, jak ses cítila. Z vlastní zkušenosti i ze zkušenosti mnoha mých kamarádek a známých vím, že je hodně těžké se smířit s tím, že tě nepodporuje ani vlastní rodina nebo partner. Je proto důležité si uvědomit, že vždycky, za jakýchkoliv okolností, jsme tady samy za sebe, samy pro sebe a samy se sebou. Potřebujeme se naučit v sobě budovat svého nejlepšího přítele, který nás na cestě osobního rozvoje vždy podpoří, bude nám oporou, bude za námi stát a bude nás dál motivovat, abychom svůj rozvoj nevzdaly. 

Jakmile jsi ale překonala ten pocit osamění a bolest z toho, že tě tvé okolí nepodporovalo, co byl tvůj nejsilnější AHA moment na tvé transformační cestě? Co tě nejvíce ovlivnilo?

Vybavuji si dva. Ten první souvisí s mým prostředím – cokoliv si pod tímto pojmem představíte, ovlivňuje v opravdu velké míře náš život. Hlavně okruh lidí, se kterými se stýkáme. Jak se říká, jsme průměrem pěti osob, kterými se nejčastěji obklopujeme, je to opravdu tak. A pak také pořádek či nepořádek, který kolem sebe máme. Když jsem si sebe nevážila, měla jsem kolem sebe bordel. Ale jakmile jsem si sebe začala vážit, začalo mi to vadit a chtěla jsem mít uklizeno, chtěla jsem ráno vstát a cítit se doma dobře.

A ten druhý je, že jsem si uvědomila, že dokážu být vnitřně klidná. Vždy jsem byla strašně hlučná a velký rebel – ten jsem tedy pořád, jen už ne tak hlučný – a bylo mě vždy všude plno, byla jsem středem pozornosti a bavila davy. Byla jsem přesvědčená, že to jsem prostě já a že tak to je a zůstane. Vždycky jsem ale obdivovala ty, kteří jsou vnitřně klidní, vyrovnaní, působí moudře a dokáží kolem sebe šířit ten klid. Myslela jsem si, že já tohle nedokážu, že taková být nikdy nemohu. A nedávno mě právě takto popsaly mé klientky. V tu chvíli jsem si uvědomila, jakou jsem ušla cestu, že to celou dobu bylo možné, ale musela jsem se k tomu klidu dopracovat. A to pro mě byl obrovský AHA moment, že jsem k tomu opravdu došla, že i taková můžu být.

LOVE HAPPENS je projekt, ve kterém se společně učíme SEBELÁSCE. Jak jsi na tom ty se sebeláskou, jaký máš vztah sama se sebou? A věříš tomu, že právě sebeláska je klíčem k lepšímu životu?

Na tvou poslední otázku se nedá říct nic jiného než rozhodně ano! Jsem přesvědčená o tom, že právě sebeláska definuje náš život. Z vlastní zkušenosti vím, že jsem se vždycky rozdávala, ale sama sobě jsem nedokázala dát to, co jsem potřebovala. Nežilo se mi dobře, nebyla jsem zdravá, nedělala jsem zdravá rozhodnutí, nedělala zdravé věci a neměla jsem motivaci ani energii. Až ve chvíli, kdy jsem začala sama k sobě mluvit hezky, změnila jsem ten vztah k sobě, se začaly měnit i věci kolem mě. Když jsem začala mít k sobě hezký vztah a nastavila jsem si mozek na ty hezké myšlenky, pozorovala jsem, že i svět kolem mě se stal hezkým. Sebeláska je podle mě jedinou cestou, která vede ke spokojenému životu.

Jak jsi sama řekla, jsme tady samy za sebe, samy pro sebe a samy se sebou i jak říká Pavel Moric (pozn. autorky: mistr karate a řečník): “Sami se sebou trávíme nejvíce času, tak by bylo dobré, kdybychom sami sobě dokázali být tím nejlepším přítelem.” Každému, kdo v sobě najde tu sebelásku, to změní život k lepšímu. Tím cesta osobního rozvoje obvykle začíná. Na tom se dá krásně stavět, pak si jde plnit jakékoliv sny, jaké jen chceme.

Na tento fakt jsi přišla během své transformační cesty? Byl to tedy tvůj případ, že jsi se sebelásce začala učit, protože jsi zjistila, že všechny změny začínají právě uvnitř tebe? Ačkoliv sebeláska nebyl tvůj primární cíl a záměr? 

Ano, přesně tak. Nebylo to tak, že bych si řekla chci se začít mít ráda, ale chtěla jsem být šťastná. A ta cesta směřovala právě k osobnímu rozvoji. Přes to sebepoznání – kdo jsem, jaká jsem, jaké jsou mé hodnoty a cíle. Nedocházelo mi, co jsem dělala špatně a proč jsem nebyla šťastná. Přišla jsem díky tomu na to, že jsem předtím žila reakční život. Šla jsem s davem a jen jsem reagovala na okolnosti a lidi a neměla jsem nic pod kontrolou. Všechno kolem mě vzbuzovalo negativní emoce a cítila jsem se pořád špatně. Jakmile jsem se ale začala dívat dovnitř sebe a ne ven, mohla jsem začít něco měnit. Nedokážu si představit, co bych mohla změnit, kdybych se dál dívala jen ven.

Ale spousta lidí takto utíká, dělají všechno možné, jen aby nebyli sami se sebou, se svými myšlenkami. Zpracovávat ty špatné myšlenky v sobě je těžké. Nechceš je mít, ale nevíš, jak se jich zbavit. A ta cesta osobního rozvoje je i o tom, že můžeš díky tomu pochopit, že je v pořádku ty špatné myšlenky mít, že je možné je přijmout, protože je to normální stav naší mysli, když jedeme na autopilota a nemusíš se tím pak trápit, můžeš si to odpustit a dál si to už nevyčítat.

Ten osobní rozvoj není o tom, že si přečteme knížku nebo koukneme na video a woow, vše je v zenu a zalité sluncem. Ale je to několik let dřiny, než postupně odhážeme ty hromady srágor, které jsme si na sebe sami nakáleli. Je to těžká a bolestivá práce. Je těžké si připustit, že jsme si to všechno způsobily samy, přiznat si tu vinu a ten stud. Pamatuji si to jako dneska ten stud, jaká jsem byla, jak muselo být těžké se mnou být. Trvalo to dlouho, než jsem se přenesla přes ty výčitky a lynčování sebe samé. Teď už jsem za to ráda, už vidím, jaký kus cesty jsem ušla, a jsem ráda, že to můžu někomu vyprávět a ukázat, že to jde. Neznám nikoho, kdo by té cesty litoval, všichni jsou vděční, že se pustili do toho odklízení kostlivců, a že to všechno zvládli. Jsou vděční, že to unesli a už dál nežijí ten nespokojený, nešťastný reakční život.

Naprosto s tebou souhlasím. Ty jsi naťukla, že tvá cesta osobního rozvoje a sebelásky začala u sebepoznání. Z pohledu koučky, považuješ to za první a zároveň ten nejdůležitější krok?

Přesně tak, v tom koučování, které se svými klienty dělám, jde právě o to, objevit tu hloubku člověka skrze vlastní reflexi, vlastní pohled na sebe sama. Skrze sebepoznání se potřebujeme dostat k vlastním záměrům a skutečné motivaci, leží to na tom našem PROČ. Ve většině případů totiž klienti zjistí, že ty cíle a záměry nejsou ani jejich. Často slýchám „měla bych“, „musím“. Pokud ti klienti nikdy nebyli zvyklí nad tím takto přemýšlet, je těžší rozklíčovat, co skutečně chtějí. Samozřejmě jsme všichni naučení jít s davem, dělat to, co je správné, chtěné a normální. Jsme tak zkrátka vytrénovaní systémem, výchovou, partnery nebo vzdělávacími institucemi, hlavně nevyčuhovat z davu. Když jsme nezapadali, dostali jsme pěkně přes prsty. A my pak nechceme být jiní, protože ty postihy a tresty byly pro nás bolestivé. Nechceme už zažívat podobné pocity odmítnutí a bolesti, a tak se raději necháme unášet proudem.

Koučování tato přesvědčení právě odklízí. Koučování pomáhá klientům zvědomit si jejich hodnoty. Právě náš hodnotový žebříček ovlivňuje náš život, podle něj se rozhodujeme. Je důležité se naučit své hodnoty formulovat nahlas, nebo je vůbec formulovat, zvědomovat si je. Když totiž žijeme dlouho ten reakční život, neznáme sami sebe, unikáme si. A skrze koučovací otázky pomáhám klientům, aby se poznali a své hodnoty si ujasnili, aby je jasně definovali a pojmenovali. A protože většina mých klientů měla problém si své hodnoty ujasnit, vytvořila jsem i pro širší veřejnost minikurz 1. krok k vědomému autentickému životu.

(pozn. autorky: do minikurzu se můžete bezplatně přihlásit TADY)

Zvědomění hodnot pomáhá stále i mě samotné. Kdykoliv se ocitnu na životní křižovatce a nevím, jak se rozhodnout, kouknu se na svůj hodnotový žebříček a najednou je mi to úplně jasné a vím, co dál.

Sama jsem si tvým minikurzem prošla a nemohu jinak než jej doporučit! Je skvělé, že je k dispozici opravdu každému, kdo třeba také zrovna stojí na nějaké životní křižovatce a potřebuje se nějak rozhodnout. Děkuji ti za to. 

A co bys na závěr vzkázala všem, kteří chtějí změnit svůj život a vydají se na cestu osobního rozvoje?

Ať se nebojí. Po malých krůčcích jde všechno. Dokážete všechno, co jen budete chtít. Každý člověk v sobě má obrovský potenciál, a když tu svou jedinečnost a potenciál probudíte, můžete opravdu začít žít hezky autenticky. A nemusí to ani trvat dlouho. Důležité jsou malé krůčky a konzistence. Možná občas upadnete, ale nevzdávejte to. Je naprosto normální, že po cestě zakopáváme a padáme. Je ale důležité vždy vstát a jít zase dál.

Moc děkuji za tvé sdělení a naprosto s tebou souhlasím. Konzistentnost a vytrvalost je alfa omega úspěchu. Je samozřejmě důležité najít ty zdroje a inspiraci, ale mnohem důležitější je ta každodenní práce se sebou. Jít do té praxe a každý den, každou hodinu i minutu si uvědomovat to tady a teď. To je na tom osobním rozvoji to nejtěžší – věnovat si ten čas, pozornost, energii a úsilí. Přesně jak jsi sama řekla, že pořád sklouzáváš do toho reakčního života, že se přistihneš, že jedeš na toho autopilota. I mě se to děje. Ale už vím, že se kdykoliv mohu vědomě zastavit a napomenout se, abych si nestěžovala a je úžasné, když na té vlně osobního rozvoje můžeme strhnout i ostatní.

Proto jsem moc ráda, že jsi přijala pozvání k tomuto rozhovoru, protože věřím, že tvé sdílení může mnohé inspirovat. Že před sebou čtenářky i divačky uvidí další příklad, že to jde a že stojí za to na sobě pracovat! 

Já moc děkuji za pozvání a moc ti fandím, aby projekt LOVE HAPPENS jen kvetl, protože to je potřeba. 

Pokud vás oslovil životní příběh a koučovací služby, které Lucka nabízí, zvu vás na její web:

www.hezky-autenticky.cz

Budu se těšit na Vaši zpětnou vazbu. Případné otázky, ať už na Lucku nebo na mě, mi napište na mail: katka@lovehappens.cz