PROČ JDU S KŮŽÍ NA TRH?

Pro mnohé z vás je obnažování a odhalování sebe sama noční můrou. A není tomu tak dávno, kdy jsem se i já styděla, a to nejen za své tělo, ale hlavně za svou duši – za své stíny, myšlenky, neduhy, negativní vlastnosti, slabosti a závislosti. Tak proč se teď nestydím? 

Pravdou je, že jsem vždy bývala na okolní poměry značně otevřená a bezprostřední. Přátelé, které mám ve své blízkosti dodnes, teď určitě vzpomínají na tyto mé projevy bezprostřednosti, kdy jsem se s nikým a ničím nepárala, bez servítek prezentovala své postoje a názory. Bývala jsem velmi upřímná. Vlastnost, která se mi na mě líbila a kterou jsem se od ostatních velmi odlišovala, se však ve škole a později i v zaměstnání neshledala s úspěchem, pochopením a jakýmsi obdivem.

Když se tak probírám minulostí, vlastně zjišťuji, že jsem s tou svou „držkatostí“ narážela už doma u svého otce. Se svou býčí tvrdohlavou povahou jsem si chtěla za každou cenu dělat věci po svém, nacházet vlastní způsoby, cesty a získávat vlastní zkušenosti. Možná právě vlivem direktivní a přísné výchovy otce jsem se stále více stavěla na zadní a chtěla se z tohoto způsobu výchovy vymanit. Prakticky celou školní docházku jsem dál narážela na autority. Na učitele a profesory, kteří mi nastavovali hranice, určovali, co mám a co se nemám učit, umět, znát a používat. Otázka českého školského sytému by ale byla na delší povídání.

Zkrátka a dobře, v našich institucích a firmách, pod taktovkou naší vlády a politického systému se člověk chtě nechtě musí naučit ohýbat páteř a přizpůsobovat se ostatním. Musí upozadit svůj individualismus, svou jinakost, autenticitu a své přednosti. A stejně se to stalo i mě – přestala jsem být svá. Přestala jsem se přijímat a mít se ráda – takovou, jakou jsem dříve byla, než jsem se nechala ovlivnit svým okolím. Nasadila jsem masku.

Před dvěma lety jsem se však dostala do bodu, dost nepěkného bodu, kdy jsem přestala vidět smysl dál žít. Chtěla jsem si vzít život, nebýt tady. Naštěstí se mi to nepovedlo a začala jsem pracovat na svém novém JÁ. Po téměř roce této dřiny jsem konečně zažila zvláštní pocit, nepřenositelnou zkušenost, takové vnitřní osvícení a transformaci.

Tehdy jsem snad ještě měsíc byla jako na drogách, na obláčku, vše jsem viděla zcela jasně a jednoduše. Začala jsem si život a vztahy dávat do pořádku. Zase jsem měla chuť žít, jako bych najednou přesně věděla, co a jak mám udělat, abych byla šťastná, aniž by mi to někdo diktoval a nějak mě ovlivňoval. Objevila jsem kouzlo v sobě a začaly se dít věci. Znovu jsem se narodila, zamilovala jsem se do sebe na druhý pohled a začala psát nový příběh…

Na své cestě ze dna za sebeláskou jsem objevila svůj potenciál a své poslání, a tím je POMÁHAT ŽENÁM, JAKOU JSEM BYLA I JÁ. Protože nejvíce naplňující je POMÁHAT DRUHÝM. Zjistila jsem, jak se dají věci snadno měnit a naučila jsem se mít život zase ve svých rukách. Přišla jsem na to, že je to vlastně jednoduché se mít lépe. Objevila jsem klíč ke štěstí a byla by škoda si ho schovávat jen pro sebe. 

Proto sdílím veřejně svůj příběh. Vidím kolem sebe spousty žen, které nežijí spokojený a šťastný život. Nemají se rády, neznají svou hodnotu, jsou závislé na partnerech, fixované na děti, nežijí svůj život, neumějí si dopřávat a hýčkat se.