CHCI BÝT ŠŤASTNÁ

Představte si, jaké by to bylo cítit se opravdu svobodná, spokojená a šťastná. Věřit si, moci se spolehnout sama na sebe, umět se za sebe postavit, nenechat se ovlivňovat okolím. Umět říkat NE. Neužírat se už minulostí, nebát se budoucnosti a užívat si přítomnosti. Žít svůj život. Mít se na prvním místě, plnit si své sny, potřeby a přání bez výčitek. Moci si dovolit odpočívat. Zkrátka se hýčkat a MÍT SE RÁDA.

Já už konečně vím, jaké to je. Naučila jsem se to. A ráda to naučím i Vás. Pomůžu Vám na cestě za lepším životem.

Pojďte ochutnat můj příběh, třeba Vám bude povědomý...

Třeba jsem si prošla stejným začátkem jako vy. A právě díky vlastní zkušenosti vám mohu pomoci.

Kdy to všechno začalo? Asi byste očekávaly nějaký konkrétní termín, tedy den, kdy jsem se ocitla na dně, kdy jsem se chtěla zabít, nebo kdy jsem si uvědomila, že asi mám nějaký problém, nebo kdy jsem si uvědomila, jak jsem nešťastná a nejsem sama sebou, nežiju svůj život... 

Já svůj příběh datuji svým příchodem na svět. Narodila jsem se dvěma rodičům. Mámě, která se narodila svým rodičům, a tátovi, který se narodil svým rodičům, a ti se zase narodili svými rodičům. Každá z těchto osobností vyrůstala v nějakém prostředí, byla nějak vychovávána, byly na ni kladeny různé nároky a zkrátka do ní byly zakotveny určité vzorce chování, vystupování a jednání s druhými. Každá z nich mluvila jiným jazykem lásky, každá z nich měla nějaké sny, potřeby a přání, ale ne každá mohla svou vnitřní nádobu naplnit – a to jednak vlivem režimu, tak vlivem partnera, dalších osob v okolí a zejména právě získanými vzorci chování – toho, co se má dělat a jak se má dělat,  jak se má správně žít. Rodiče nám nastavovali normu. Tento důležitý fakt jsem si uvědomila a přijala, když jsem se hrabala ze dna.

Den po svých narozeninách, bylo to 8. května 2020, den poté, co jsem se už popáté rozešla se svým ex-partnerem, jsem sepsala pro své okolí dopisy na rozloučenou a rozjížděla svůj sebevražedný plán. Ten den jsem musela s rodinou slavit své narozeniny a poté ještě odvézt syna k jeho otci. Odpočítávala jsem minuty, kdy budu moci odjet domů a konat.

Od února, kdy jsem se s ex-partnerem rozešla počtvrté, jsem upadla do šílené deprese. Bylo mi zle, neměla jsem chuť do života, fungovala jsem jen díky synovi, řešila jsem jen nejnutnější věci, neměla jsem chuť jíst, neměla jsem náladu ani na své koníčky, vyčerpávala mě každodenní přetvářka v práci, divadlo před kamarádkami a na sociálních sítích. Denně jsem brečela a litovala se, obviňovala se, proč jsem se zrovna já musela nešťastně zamilovat do někoho, kdo mě nemiluje, kdo mi lže, manipuluje se mnou, nekomunikuje. Viděla jsem chyby jen v něm.

Taky jsem téměř denně pila víno a kouřila elektronickou cigaretu. Před okolím jsem se uzavírala, tajila své starosti, slabosti i závislosti – já, která jsem vždy byla 100% upřímná a otevřená, pozitivní, veselá. Byla jsem pro ostatní inspirací, motivovala jsem druhé a teď je ze mě troska. Žila jsem v přesvědčení, že to on ze mě udělal tu trosku, zabil ve mě vše krásné a dobré, udělal ze mě blázna. Vtáhnul mě do toho zla a negativity.

Na pravidelné kontrole doktorka poznala, že mi není dobře a chtěla mi předepsat antidepresiva. Ty jsem ale odmítla, a tak mi alespoň dala žádanku k psycholožce. V téže budově polikliniky jsem hned jednu našla. Když jsem se po dlouhé době konečně dovolala, nabídla mi termín až za 3 měsíce!!! V duchu jsem si říkala, že do té doby tady možná už ani nebudu, ale přesto jsem si termín rezervovala. Soukromého psychologa jsem si tehdy nemohla dovolit, 1.000 Kč za sezení v přednostním termínu pro mě bylo zkrátka moc. 

Onoho 8. května 2020 odjíždím po půlnoci od kamarádky z vedlejší vesnice opilá, po dvou lahvích červeného vína, a po cestě autem, které ani nevím jak řídím, počítám stromy a marně hledám ten, který jsem si po cestě k ní vytipovala jako "ideální". Ideální pro můj plán skončit se životem. Pouštím nahlas hudbu, brečím, sešlapuji plyn, zavírám oči a pouštím volant... 

Ráno se probouzím ve své posteli... vzbudil mě proud vlastních slz. Hystericky brečím, nemůžu dýchat, zažívám jeden ze svých dalších panických záchvatů – třepu se, nemůžu popadnout dech, cítím se sevřená a paralyzovaná.

"Chci už jen umřít, nebýt tady, netrápit se a nic už neřešit. Jsem k ničemu, nedám synovi kompletní rodinu, nechci, aby mě viděl dál nešťastnou a nespokojenou. Jsem neschopná troska, nedokázala jsem ani vjet do toho stromu!" nadávám si.

Musím to zkusit jinak... a tak jdu do kuchyně pro nůž. Zase ležím ve své posteli, naposledy volám ex-partnerovi a prosím, aby ke mně přijel, že bez něj nedokážu žít a chci se zabít. Řekl mi, že jsem blázen a že zavolá mým rodičům, pokud se neuklidím. Prosila jsem ho, aby to nedělal a nezatahoval je do toho. V zápětí mi moje máma psala, ať si zavolám sanitku. Vypnula jsem si telefon. Držela jsem oběma rukama nůž u hrudníku a zkoušela se bodat. Nešlo to. Znovu jsem se sesypala a nadávala si, že se nedokážu ani zabít – nestojím už vůbec za nic...

A tak jsem se musela smířit s faktem, že když se ze světa nedokážu vyprovodit ani druhý pokus, tak tady asi mám ještě zůstat a bojovat.

A tak jsem bojovala. Začala jsem shánět zdroje – literaturu, videa, weby, poslouchala podcasty, sledovala online terapeuty – jejich metody a přístupy, absolvovala školení a webináře. Sbírala jsem informace o osobním rozvoji, o přijetí sebe samé, o vzorcích chování, o jazycích lásky, o fungování mysli a mozku, o vztazích a sebelásce. Postupně jsem naplnila svoji knihovnu, zaplatila si členství v největší komunitě osobního rozvoje v ČR, našla na sociálních sítích skupiny lidí, kteří také bojují. Konečně jsem se také dočkala termínu u psycholožky. I díky její práci a přístupu jsem se za 9 měsíců skutečně dostala ze dna a stal se ze mě jiný člověk. Bez antidepresiv.

Dne 11. 2. 2021 jsem zažila zvláštní pocit, nepřenositelnou zkušenost, jakési vnitřní osvícení a transformaci. Tehdy jsem snad ještě měsíc byla jako na drogách, na obláčku, vše jsem viděla zcela jasně a jednoduše. Začala jsem si život a vztahy dávat do pořádku. Zase jsem měla chuť žít, jako bych najednou přesně věděla, co a jak mám udělat, abych byla šťastná, aniž by mi to někdo diktoval.

Objevila jsem kouzlo v sobě a začaly se dít věci... Znovu jsem se narodila, zamilovala jsem se do sebe na druhý pohled a začala psát nový příběh...

Ráda Vám ho někdy dovyprávím celý.

Ve zkratce jsem přišla na to, že když budete mít samy se sebou pěkný vztah a budete se mít rády, sílu najdete v sobě a ustojíte pak všechno na světě – ať to bude rozchod s partnerem, stres v práci, ztráta zaměstnání, vyhoření, úzkosti nebo deprese. Zjistila jsem, že to je ten problém – ta příčina – proč tolik žen, naoko v očích druhých šťastných a spokojených, upadá do depresí, s otázkami proč tady vlastně jsou, proč nejsou upřímně a vnitřně šťastné, a v nejhorší fázi i s pomyšlením na sebepoškozování nebo sebevraždu.

Slýcháte od okolí, nebo si to jen myslíte, že si vlastně nemáte na co stěžovat? Máte střechu nad hlavou, máte práci, máte rodinu, děti, partnera, koníčky – tak co víc od života vlastně máte ještě chtít?

A přesto se cítíte jako nešťastná troska, uvnitř trpíte a nemůžete o tom nikomu říct – okolí by se Vám vysmálo, nepochopilo by, na co si vlastně stěžujete... 

• – všude je něco
  – koukni se, jak se mají ostatní - mají se mnohem hůře a nestěžují si
  – nevážíš si toho, co máš
  – pálí tě dobré bydlo
  – jsi nevděčná
  – nemůžeš chtít nic víc
  – všichni žijeme tak, jak máme, jak je to tady nastavené a správné/normální! 

Ale k čemu vám je spousta peněz, vysněný dům, rodina, milující partner/manžel, skvělá práce a dobří přátelé, když se každé ráno budíte s nechutí žít, s nenávistí k sobě samé, bez sebevědomí a sebelásky?

Když si dnes, s odstupem času, čtu své dopisy na rozloučenou a čtu řádky o způsobech, jakými jsem se chtěla vyprovodit z tohoto světa, tak nechápu, jak jsem to mohla nechat zajít tak daleko.

Proč jsem se někomu nesvěřila, nevyhledala pomoc dříve? Ale vše se děje právě tak, jak má, ve správný čas a zpětně jsem za takovou zkušenost vděčná.

A tak věřte, že pokud čtete tyto řádky, pak nastal správný čas se z toho vyhrabat ven, nechat si pomoct, chtít si nechat pomoct a začít žít svůj život. Pomůžu vám pochopit, proč se nemáte rády, kde to všechno začalo, proč to vzniklo, jak se s tím naučit pracovat, jak přijmout sebe sama, jak přepsat vzorce chování a jak se naučit SEBELÁSCE.

Sama vím, jak je těžké o tom s někým mluvit, bála jsem se reakci okolí, bála jsem se, že mě zavřou do blázince, že přijdu o syna, ztratím přátele, nenajdu si už nikdy práci, navždy mi zůstane flastr, že jsem se chtěla zabít. 

Proto s vámi sdílím svůj příběh.

Sama moc dobře chápu, jak je těžké s tím vyjít ven. Vím, že náš zdravotní systém nefunguje tak, jak by měl, a že navštěvovat psychologa je stále vnímáno jako ostuda, slabost. Když jsem se k tomu tehdy odhodlala, musela jsem dlouho čekat...

A tak jsem si musela nějak pomoci hned sama. Na své cestě ze dna za sebeláskou jsem objevila svůj potenciál a své poslání, a tím je

POMÁHAT ŽENÁM, JAKOU JSEM BYLA I JÁ.

Ženám, které neví, jak dál žít, jsou nešťastné, nespokojené, po rozchodu, po ztrátě zaměstnání, vyhořelé nebo v depresi.

Když jsem ten klíč k lepšímu životu objevila já, dokážou to taky.

Vnímám, že mnoha ženám chybí sebeúcta, sebedůvěra a sebevědomí. Nežijí svůj život, nemají se rády a neplní si své sny, potřeby a přání bez výčitek. Nevnímají svou vlastní hodnotu, jsou závislé na partnerech, fixované na děti, neumějí si dopřávat a hýčkat se.

A to je strašná škoda. Žijeme jen jednou, neznáme dne, kdy tady už nemusíme být...

Chci těmto ženám pomoci – to ony jsou tím důvodem, proč vznik seberozvojový projekt LOVE HAPPENS!

Chci pomoci těm ženám, které jsou ovlivněny programy a vzorci chování i myšlení předešlých generací. Doba se změnila a právě tyto vzorce nás omezují a blokují. Potřebujeme se naučit, jak v této uspěchané době žít – s láskou a respektem k sobě i druhým.

A já vím, že se to opravdu naučit dá – jsem toho důkazem. 

POJĎME VZÍT ŽIVOT DO SVÝCH RUKOU!