MOJE VIZE? LEPŠÍ SVĚT! Aneb každá můžeme být odborníkem na lepší život

Když se mě jedna moje kamarádka ptala, proč jsem dala výpověď ze zaměstnání a co vlastně budu dál dělat – v čem budu podnikat, napsala mi na mou odpověď, že přece nemám vystudovanou psychologii ani žádné odborné kurzy, tak jak můžu pomáhat druhým, když na to nemám papíry? Když jsem se jí zeptala, proč jsou pro ni osobně důležité nějaké papíry, odpověděla mi, že je to přece záruka toho, že je člověk odborník, že to se svým podnikáním myslí vážně a věří tomu, co dělá a propaguje.

Tento rozhovor mě přiměl se zamyslet nad tím, proč to tak spousta, ne-li většina, lidí v ČR stále vyžaduje, proč jsou pro ně k prokázání odbornosti a věrohodnosti důležité tituly, certifikáty a podobná osvědčení. Proč se stále podporuje tento zažitý stereotyp?

Odpověděla jsem jí, že tituly a certifikáty už přece dneska nejsou zárukou odbornosti. Moc dobře vím, co mě naučila základní, střední a vysoká škola, rekvalifikace a trenérské kurzy. A můžu zodpovědně říct, že nejvíce mi stejně dala škola života – tedy vlastní rozvoj, zkušenost a praxe. Vlastní touha po informacích, vlastní motivace vzdělávat se, zlepšovat se, měnit své JÁ, volit si metody a způsoby, jak prohlubovat své vědomosti a dovednosti. Motivace více pátrat a bádat, praktikovat a tvořit. A navíc:

„Každý, kdo se stále učí, zůstává mladý.“

Henry Ford

 

Vždyť přece jedině, když člověk sám CHCE, tak teprve tehdy může rozvíjet svůj potenciál, kreativitu, talent, vytvářet hodnoty a inspirovat druhé, dělat svět lepší. Ale je k tomu potřeba vytvořit prostředí, ve kterém každý může vědět, že MŮŽE CHTÍT! Opět bych se ale musela zastavit u systému vzdělávání v ČR, zastaralých způsobů výuky poznamenaných minulými režimy… Nebudu teď ale dál zabíhat do politiky.

Nicméně mě tento rozhovor a zamyšlení jen utvrdilo v tom, že by stálo za to, pokusit se tady něco změnit. Je mi líto, že mi to nikdo dříve neřekl, a že se o nějakém osobním rozvoji a pozitivní psychologii nemluvilo už ve škole, že mi o tom neřekli rodiče, tety, babičky… Chci pomáhat druhým k lepšímu životu a přála bych si, aby každý měl tu možnost CHTÍT. Přála bych si, aby se ženy naučily mít se rády a uměly se přijímat. Aby se nebály ve svém životě dělat změny, aby žily vědomým životem a měnily svět k lepšímu.

„Lepší svět mohou přinést jen lepší jednotlivci.“

Pierre de Coubertin, zakladatel moderních olympijských her, pedagog a historik

 

Tento kouzelný klíč není žádný novodobý boom. Principy sebelásky, pozitivního myšlení a vědomého života byly známy už dávno před naším letopočtem, a přesto se o nějakém osobním rozvoji dovídáme až když se ocitáme na dně a musíme si nějak pomoct nahoru. Neučíme se o tom „preventivně“ v rámci povinné školní docházky, ani ve volitelných předmětech či kroužcích. Zamyslete se, co se místo toho na základní škole učíme? Co se stále považuje za důležité? Za co nás rodiče chválili a co se od nás vyžadovalo? Proč se nepodporuje podnětné prostředí pro zdravý vývoj osobnosti dětí a dospívajících? Proč neřešíme příčiny a nebudujeme prevenci?

Kolik duševních nemocí a zranění by v našem životě ubylo? Kolik nešťastných lidí by ubylo? Kolik zla, nenávisti a zášti by ubylo? A jak by mohl být svět lepší s lidmi naplněnými láskou a vděčností? Chtěla bych šířit tyto myšlenky, chtěla bych inspirovat druhé, aby využili takřka neomezených možností dnešní moderní doby – bádali a pátrali, hledali inspiraci a zdroje, zaznamenávali své vlastní poznatky a přidali se ke mě na cestě za lepším životem i světem! Pojďme budovat lepší základy pro naše děti a další generace!

Každá můžeme být odborníkem na lepší život!

Zdroj náhledové fotografie: CANVA